Kdy anonymita začíná lhát
Zprávy jsou milé a fotografie přesvědčivé. Pak Eva zjistí, jak velký rozdíl může být mezi soukromím a vymyšlenou identitou.
Na internetu si říkala Leona, ačkoli se ve skutečnosti jmenovala Eva. Nebyla to hra. Svoje příjmení, práci ani adresu nechtěla dávat člověku, kterého znala čtrnáct dní a nikdy ho neviděla. Muž, se kterým si psala, to zpočátku přijímal bez otázek.
Říkal si Adam. Mluvil o knihách, o dešti a o tom, že má nejraději místa, kde nemusí nikdo křičet přes hudbu. Eva se těšila na každou jeho zprávu. Zvláštní bylo, že o jeho skutečném životě věděla velmi málo, ale poznala podle jediné věty, kdy se mu nepovedl den.
Jednou ji pozval na kávu. Souhlasila, ovšem s tím, že se setkají na veřejném místě a každý přijde sám. Adam odepsal: „Ty mi snad nevěříš?“
„Věřím tomu, co jsme si zatím řekli,“ napsala. „A zároveň si nechávám svoje soukromí.“
Odpověď nepřišla celý večer. Druhý den se Adam omluvil. Přiznal, že mu připadá zvláštní psát si s někým, kdo ani neřekne pravé jméno. Eva se na chvíli zarazila. Pak napsala: „Můžu ti ho říct při kávě. Ale nechci, aby to byla vstupenka, kterou si musím koupit předem.“
Setkali se v kavárně u nádraží. Adam měl modrou bundu a trochu nervózní úsměv. Eva se představila pravým jménem. Posadili se k oknu a první čtvrthodinu mluvili o naprostých maličkostech. Pak mu Eva položila otázku, která už několik dní čekala v jejím telefonu.
„Žiješ s někým?“
Adam odpověděl, že s bratrem. Udělal to příliš rychle. Eva si všimla, jak vzápětí přisunul mobil pod hranu stolu.
„Tohle se těžko ptá přes zprávy,“ řekla tiše. „Proto se ptám teď.“
Adam se podíval ven. Až po chvíli přiznal, že je stále ženatý. Prý už spolu skoro nežijí. Prý je to složité. Nechtěl ji odradit dřív, než ho pozná.
Eva si promnula palec o ucho hrnku. „Já ti neřekla příjmení. Ty jsi mi neřekl pravdu.“
„To je přece skoro totéž.“
„Není.“
Nezvedla se uraženě. Dopila čaj, zaplatila svůj díl a poděkovala za setkání. Adam ji ještě venku poprosil, zda si mohou psát dál.
„Nevím,“ odpověděla. „Možná až budeš vědět, co chceš říkat sám za sebe.“
Na nástupišti jí přišla zpráva od kamarádky: „Jaký byl?“ Eva chvíli přemýšlela. Potom napsala: „Zajímavý člověk. Jen se představilo příliš málo z něj.“
