Lítost není láska

Aleně bylo čtyřiačtyřicet a už několik let měla pocit, že žije život, který se nesmí příliš pohnout. Ne proto, že by jí Robert něco výslovně zakazoval. On to dělal jinak. Kdykoli řekla, že by chtěla někam jet, připomněl jí, jak je poslední dobou sám. Když chtěla večer s kamarádkami, druhý den jí vyprávěl, jak špatně spal a jak mu bylo úzko. Když začala mluvit o tom, že mezi nimi už dlouho něco nefunguje, sklopil oči a řekl: „Já vím. Já jsem prostě k ničemu.“

A tím jejich rozhovor většinou skončil. Alena nedokázala pokračovat v tom, co chtěla říct o sobě. Místo toho ho začala uklidňovat. „Nejsi k ničemu.“ „To bude dobrý.“ „Nějak to zvládneme.“ Bylo zvláštní, jak často začínala rozhovor tím, že je nešťastná ona, a končila tím, že utěšovala jeho.

Robert ji téměř nikdy nepožádal, aby zůstala. Nemusel. Stačilo říct, že neví, co by bez ní dělal. Že už o všechno přišel. Že ona je jediný člověk, kterého má. A někdy jen mlčel tak dlouho, až Alena sama doplnila všechno, co potřeboval slyšet.

Postupně si zvykla považovat vlastní přání za něco trochu sobeckého. Výlet byl sobecký. Volný víkend byl sobecký. Chuť poznat někoho nového byla skoro zrada. A myšlenka, že by jednou mohla žít úplně jinak, jí připadala tak krutá, že ji raději ani nedokončovala.

Jednou seděla s kamarádkou Evou na obědě a úplně mimochodem řekla: „Já ho přece nemůžu nechat. On by to nezvládl.“ Eva chvíli mlčela. „A ty to zvládáš?“ Alena se zarazila. Nikdo se jí na to dlouho nezeptal.

Večer přišla domů a Robert ležel na gauči. Zeptal se, kde byla tak dlouho. Alena odpověděla, že na drinku. „Aspoň se někdo baví,“ řekl. Dřív by za ním přišla. Zeptala se, co se stalo. Udělala čaj. Pokusila se mu zlepšit náladu. Tentokrát si jen sundala kabát. „Jo,“ řekla. „Bavila jsem se.“ Robert se na ni překvapeně podíval. A nic dalšího se nestalo. Žádná katastrofa. Dům nespadl. Robert nezmizel. Jen Alena poprvé po letech nevzala jeho špatnou náladu a nepřenesla si ji na vlastní záda.

Od té chvíle zkoušela malé změny. Jednou šla sama do kina. Pak odjela na víkend s kamarádkami. Koupila si boty, které nepotřebovala, a po několika letech zase začala plavat. Robertovy nálady nezmizely, ale Alena poprvé dokázala odjet na bazén, aniž by se předem omlouvala.

Robert se samozřejmě nezměnil přes noc. Někdy byl smutný. Někdy jí připomněl, kolik toho spolu prožili. Někdy dokázal během pěti minut vyvolat stejný pocit, který v ní pěstoval celé roky. Alena ho dál dokázala litovat. Jen už při tom nechtěla zapomínat sama na sebe.

Když se nakonec rozhodla odejít, Robert se jí zeptal: „A co bude se mnou?“ Alena dlouho mlčela. Před několika lety by tahle věta rozhodla úplně všechno. Tentokrát řekla: „Nevím.“ A potom poprvé vyslovila něco, co si předtím dovolovala jen myslet. „Ale už nemůžu celý svůj život rozhodovat podle toho, co bude s tebou.“ Nebyla v tom zloba. Ani pomsta. Dokonce jí ho pořád bylo líto. Říkalo se jí to těžko, ale poprvé zněla vlastní věta důležitěji než ta, kterou čekal on.

Když za sebou zavřela dveře, necítila žádnou velkou euforii. Spíš strach. Trochu smutku. A pořád ještě kus výčitek. Jenže pod tím vším bylo něco, co dlouho nepoznávala. Chuť. Chuť někam jet. Někoho poznat. Něco ochutnat. Smát se bez kontroly času. Udělat věc jen proto, že ji udělat chce.

Na ulici vytáhla z kapsy klíče a chvíli je převalovala v dlani. Neměla plán na celý nový život. Měla jen tašku, svetr přes rameno a první večer, o jehož podobě mohla rozhodnout sama.