Má partner právo na sex?
Marie a Petr spolu dlouho nemluvili o tom, co jim chybí. Jeden večer je přiměje hledat blízkost bez tlaku a výčitek.
Marie měla na nočním stolku knížku otevřenou na stejné stránce už osm dní. Každý večer si lehla s tím, že přečte aspoň jednu kapitolu, a pokaždé usnula dřív, než našla záložku.
V pátek za ní v posteli přišel Petr. Políbil ji na rameno a zůstal chvíli ležet těsně vedle ní. Když mu položila ruku na předloktí, potěšeně se přisunul. Marie však po chvíli řekla, že dnes nechce nic dalšího.
Petr se odtáhl. „Zase?“
Nebylo to hlasité. Právě proto to zabolelo.
„Já vím, že už je to dlouho,“ řekla Marie. „Ale jsem unavená.“
„Já taky. Jenže já se na tebe celý týden těším.“
Otočil se zády. Marie ještě chvíli poslouchala, jak venku projíždí poslední autobus. Chtěla se omluvit. Zároveň jí vadilo, že by omluva zněla jako přiznání viny.
Ráno ho našla v kuchyni, jak krájí chleba na nebezpečně tenké krajíce. Vypadal, že se snaží být nezvykle zaměstnaný.
„Povíme si o včerejšku?“ zeptala se.
„Asi to nemá cenu.“
„Má. Jen nechci, aby každé obejmutí mělo nějaké pokračování, které jsem ještě neodsouhlasila.“
Petr položil nůž. „Mně chybíš. Nejen sex. Chybí mi, jak ses ke mně dřív sama přitulila.“
Marie si sedla. „Někdy se nepřituluju právě proto, že se bojím, že tě pak budu muset odmítnout.“
Oba se zarazili. Tahle věta se jim nehodila do žádného ze známých rozhovorů. Petr si přinesl židli blíž.
„Tak co kdybychom dneska začali úplně jinde?“ navrhl.
„Kde?“
„Procházkou. Bez programu. A večer bych tě chtěl obejmout, jestli budeš chtít. Nic víc z toho nemusí být.“
Marie ho dlouho pozorovala. „To zní docela dobře.“
Odpoledne šli podél řeky. Mluvili o dovolené, o jejich synovi, který stále neuměl vracet věci na své místo, a o tom, proč se doma tak dlouho tváří, že jsou oba v pořádku, když nejsou.
Večer se Marie přitulila první. Petr ji objal. Po chvíli jí položil dlaň na vlasy a zůstal tak. Nepředstíral, že mu fyzická blízkost nechybí. Ona nepředstírala, že se všechno za jediný den vyřešilo. Kniha na nočním stolku se konečně posunula o jednu stránku. Četli ji spolu nahlas, protože Petr chtěl vědět, proč se Marie u té věty usmála.
