Nela po vypnutí kamery

Nela uměla nasadit úsměv během dvou vteřin. Měla to nacvičené. Dokázala správně postavit lampu, vyměnit pozadí na monitoru, vypnout hlučnou lednici a zařídit, aby starý byt vypadal na obrazovce jako apartmán, v němž se nikdy nepráší. Pracovala sama a přesně věděla, co nabízí i co už ne.

Když zavřela notebook, vracel se pokoj do původní podoby. Na židli viselo vyprané prádlo, kočka vylézala zpod postele a na parapetu stál hrnek s ulomeným ouškem. Tuhle část jejího dne nikdo neplatil. A Nela ji měla nejraději.

S Pavlem se seznámila v diskusi o starých filmech. Napsala tam, že některým herečkám věří víc, když se jim na konci scény rozmaže rtěnka. Pavel odpověděl: „Mně se líbí, když ve filmu někdo konečně sundá boty.“ To ji pobavilo. Pak spolu debatovali o kinech, o cenách másla a o tom, proč jsou pondělní večery vždycky delší než čtvrteční.

Pavel opravoval rozhlasové přijímače. Měl malou dílnu a telefon, na kterém se špatně psaly háčky. Když mu řekla, čím se živí, neudělal z toho událost. Jen se zeptal, zda ji při práci nebolí záda.

„Proč zrovna záda?“

„Protože když někdo sedí dlouho na jednom místě, většinou ho bolí.“

„Ty ses fakt nešel podívat na můj profil?“

„Ne. Ale jestli tam máš návod na opravu starého Tesláku, pošli odkaz.“

Nela se rozesmála tak prudce, až probudila kočku.

Po pár týdnech se dohodli na kávě. Pro ni to byla snadná věc v kalendáři a překvapivě těžká věc v hlavě. S lidmi před kamerou uměla mluvit bez zaváhání. Teď se deset minut rozhodovala, zda si má vzít volné kalhoty, nebo šaty. Nakonec šla v džínách, teniskách a svetru, který už jednou musela na lokti zašívat.

Pavel stál před kavárnou a držel deštník, přestože nepršelo. Byl o něco menší, než čekala. A na límci měl malou skvrnu od laku.

„Ten deštník je obrana?“ zeptala se.

„Záložní plán. S předpovědí se nedohodneš.“

V kavárně jí vůbec nešlo mluvit o sobě. Když se zeptal, co má ráda, nabízela naučené odpovědi. Cestování, hudbu, dobré jídlo. Všechno pravda. Nic její.

Pavel ji nechal chvíli mlčet. Pak si všiml červené skvrny na jejím ukazováku.

„Malovala jsi?“

„Opravovala jsem starou komodu. Málem jsem ji rozebrala na třísky.“

„Takovou s vysokými nohami?“

„Přesně.“

Najednou mluvila rychle a bez přemýšlení. O zásuvce, která nejde dovřít. O barvě, kterou míchala špatným štětcem. O tom, že chce jednou mít byt, kde nebude muset nic skrývat za závěsem ani přestavovat kvůli kameře. Pavel se ptal na to, jakou barvu vybrala. Nela vytáhla fotografii komody. Byla zelená a trochu křivá.

„Je krásná,“ řekl.

Podívala se na displej. „Ještě není hotová.“

„To jsem neříkal.“

Když se později vracela domů, svítilo jí na telefonu upozornění na práci. Poprvé za dlouhou dobu ho nechala být. V kuchyni otevřela okno, pustila kočku na parapet a napsala Pavlovi: „Našel bys někdy čas na jednu neposlušnou zásuvku?“

Odpověděl: „A na čaj v tom opravdovém bytě.“

Nela se podívala na komodu, na prádlo přehozené přes židli a na hrnek bez ouška. Nic z toho neposunula.