Neželka

Ilona se poprvé nazvala neželkou u přepážky pošty. Paní za sklem chtěla vědět, jestli přebírá zásilku za manžela. Ilona otevřela ústa, aby řekla ano, jenže místo toho z ní vypadlo: „Vlastně už tak trochu ne.“

Úřednice přimhouřila oči. „Tak jste rozvedení?“

„Ještě ne.“

„Tak jste manželka.“

„Papírově ano. Jinak jsem neželka.“

Paní se chvíli dívala do monitoru, potom se k ní naklonila. „To by nám usnadnilo několik formulářů.“

Domů šla Ilona s balíkem pod paží a novým slovem v hlavě. Bylo jí devětačtyřicet, živila se jako účetní a neměla ráda nepřesnosti. Přesto dokázala poslední půlrok žít v domě, kde se nic nejmenovalo správně. Roman byl stále její manžel, ale spali odděleně. Jejich společný dům se prodával, ale zájemci se na něj zatím chodili jen dívat. Na lednici visel rozpis, kdo koupí pečivo a kdo zaveze auto do servisu. Jako by jim nákup rohlíků mohl nahradit rozhovor o všem ostatním.

Nejhorší byly drobnosti. Roman pořád říkal „naše dovolená“, i když už dávno věděli, že nikam společně nepojedou. Ilona měla na druhé straně skříně srovnané jeho košile, protože tam visely třicet let. Nikdo z nich nechtěl druhému ublížit. Tím hůř se jim dařilo odejít.

Jednoho pátku našla Ilona na půdě krabici s porcelánovými talíři a vedle ní svůj starý taneční sešit. První stránka byla popsaná nepřesným písmem devatenáctileté holky: waltz, čača, rumba. Pod názvy byly nakreslené šipky. Tehdy se jí smál taneční mistr, že chce na podlaze rozhodovat za oba. Vzpomněla si, jak jí ukazoval krok zpátky. Ne jako prohru, ale jako součást tance.

V sobotu se přihlásila na kurz pro dospělé. V kolonce „Přijdu“ vybrala možnost „sama“. Bolelo ji to překvapivě málo.

Na první hodině stálo u stěny sedm žen a čtyři muži. Vedoucí kurzu, usměvavá dáma s krátkými šedými vlasy, všechny bez páru rozestavila podle výšky a ujistila je, že nikdo nebude muset tančit s někým, s kým nechce. Ilonu si vybral vysoký muž v kostkované košili. Jmenoval se Šimon a přiznal, že má dvě levé nohy.

„Tak to se hodíme,“ odpověděla. „Já zase celý život všechno počítám.“

Po půlhodině jí šlápl na špičku. Omluvil se tak upřímně, že se rozesmála. Když konečně zvládli jednu otočku, objevil se v zrcadle jejich odraz: dva lidé středního věku, kteří si ani na chvíli nepřipadali jako nepovedené pokračování něčeho starého.

Doma Roman skládal krabice do auta. „Tak kde jsi byla?“

„Tancovat.“

„Ty?“

„Já.“

Chvíli vypadal, jako by chtěl něco dodat. Nakonec položil poslední krabici na zem. „Hele, to mám radost.“

Ilona viděla, že to myslí vážně. Byla to úleva, kterou si před několika měsíci neuměla představit. Už spolu nemuseli hrát hlavní role v příběhu, který skončil. Mohli se k sobě konečně chovat slušně i bez titulků.

V pondělí jí přišla zpráva od Šimona: „Příště prosím bezpečnostní boty.“

Odepsala: „Jestli mě vyzveš do tance, risk je na tobě.“

Nové slovo si nechala. Ale poprvé jí nepřipadalo, že začíná předponou ne. Něco v něm konečně začínalo.