O patro níž

Marek si ženy z bytu o patro níž všiml už dávno. Potkávali se u schránek, ve výtahu, někdy ráno před domem. Věděl jen, že se jmenuje Eliška, často nosí tmavý kabát a při smíchu si odhrne vlasy z čela. Nikdy spolu nemluvili déle než minutu. Jednou jí podržel dveře, podruhé pomohl s těžkou krabicí a několikrát se přistihl, že jde ke schránce pomaleji, když slyší její kroky na schodech. Líbila se mu. Jenže večer býval Marek někým jiným.

Na seznamce vystupoval pod přezdívkou Radon84 a po několika nepovedených známostech si vypěstoval zvláštní druh cynismu. Když se mu nějaká žena nelíbila nebo odpověděla jinak, než čekal, dokázal být ironický, někdy až krutý. Jedné z nich, která mu napsala úplně slušně, odpověděl: „Vy ženský tady čekáte zázrak, ale občas by neuškodilo nejdřív se podívat do zrcadla.“ Žena se zeptala: „Tohle byste mi řekl i do očí?“ Marek bez přemýšlení napsal: „Klidně.“

Další dny probíhaly zvláštně. Ráno potkal Elišku ve výtahu a automaticky jí podržel dveře. „Díky,“ usmála se. Celou cestu dolů přemýšlel, jestli by ji konečně neměl pozvat na kávu. Večer se znovu přihlásil na seznamku a pokračoval v hádce s tou neznámou ženou. Vadilo mu, že se nenechala rozhodit. Neurážela ho, jen mu vracela otázky. Proč má potřebu hodnotit člověka, kterého vůbec nezná? Proč je pro něj cizí fotografie povolením k ponižování?

Marek odpovídal čím dál ostřeji. Přitom o patro níž si Eliška říkala, že ten tichý chlap z výtahu působí docela mile. Kdyby chlapi na seznamkách byli aspoň trochu jako on, napadlo ji jednou. Netušila, že právě od něj má v telefonu zprávu, kvůli které celý večer přemýšlí, proč jsou lidé za přezdívkou schopni říct něco, co by člověku metr od sebe nikdy neřekli.

Prozradil se úplnou náhodou. Jedno ráno nastoupila Eliška do výtahu a Marek už stál uvnitř s telefonem v ruce. Mobil zavibroval. Automaticky otevřel zprávu a na displeji se na okamžik objevila přezdívka ženy, se kterou se poslední dny dohadoval. Eliška uviděla svoje vlastní poslední dvě věty. Nic neřekla. Marek si nevšiml, kam se podívala, a ještě se na ni při odchodu usmál. Večer čekala na jeho další ironickou zprávu.

Když přišla, napsala jen: „Takže byste mi to opravdu řekl i do očí?“ Odpověděl skoro okamžitě: „Už jsem vám to psal. Klidně.“ Chvíli se dívala na displej a potom připsala: „Dobře. Zítra v 7:40. Ve výtahu.“ Tentokrát odpověď nepřišla.

Ráno byl Marek ve výtahu o několik minut dřív. Možná doufal, že je to náhoda. Možná už věděl. V 7:40 se dveře otevřely a nastoupila Eliška. Stiskla přízemí a postavila se vedle něj. Chvíli bylo slyšet jen motor výtahu. Pak se na něj podívala. „Tak?“ řekla. Marek otevřel ústa, ale věta, kterou dokázal bez zaváhání napsat cizí ženě, najednou nešla vyslovit. Eliška jen přikývla, jako by tím dostala odpověď, kterou čekala. V přízemí vystoupila a popřála mu hezký den. Ještě několik vteřin zůstal stát uvnitř. Celé měsíce si myslel na ženu, kterou by nikdy nechtěl zranit.

Výtah se znovu rozjel nahoru. Marek pořád držel telefon v ruce. Na displeji svítila jeho vlastní poslední věta: „Klidně.“ Dveře se otevřely o patro níž. Na chodbě už nikdo nebyl.