Pětapadesát. A chtěla víc

Evě bylo pětapadesát a na seznamovacím profilu měla jedinou větu: „Nechci být obdivovaná pro svůj věk. Chci být chtěná.“ Marek se u ní zastavil právě kvůli tomu. Bylo mu jednapadesát a její přímost ho zaujala víc než pečlivě upravené fotografie, které se na něj z obrazovky usmívaly.

Psali si necelý týden. Pár chytrých vět, několik drzých poznámek a jedna otázka, kterou mu položila těsně předtím, než se dohodli na setkání.

„Až mě uvidíš, budeš pořád tak odvážný?“

„Osobně bývám horší.“

„Tak dobře. Víno.“

Přišla v tmavozelených šatech. Ve vlasech měla několik stříbrných pramenů a kolem očí jemné vrásky, které se objevily, když se usmála. Marek si jich všiml. Eva si všimla jeho pohledu.

„Tak co?“ zeptala se. „Počítáš, co už na mně není jako ve třiceti?“

„Spíš přemýšlím, proč bych měl chtít, aby bylo.“

Chvíli na něj hleděla. Potom pozvedla sklenku. „První test jsi přežil.“

Během večeře vyprávěla o práci, dospělé dceři a dvou letech po rozvodu, kdy nikam nespěchala. Nehledala další manželství. Jednoho dne však zjistila, že jí schází mužská blízkost — vůně, dotek, ten zvláštní okamžik, kdy se dva lidé přestanou hlídat.

„To zní skoro romanticky,“ poznamenal Marek.

„Neboj. Umím to pokazit.“

Pod stolem se její koleno opřelo o jeho. Ani jeden neuhnul.

„Dáme si ještě něco?“ zeptala se.

„Čas.“

Zasmála se. „Ten doma mám. A bydlím sedm minut odsud.“

Její byt byl překvapivě obyčejný. Knihy, svetr přehozený přes židli, dvě sklenice na lince. Eva si sundala náušnice a položila je na komodu. Když se otočila, Marek stál blízko.

„Ještě jeden test?“ zeptal se.

„Tenhle nebude písemný.“

Políbila ho první. Nebylo v tom nic z povinné opatrnosti, kterou lidé někdy vydávají za úctu. Eva věděla, proč ho pozvala, a stejně jasně věděla, že může cokoli zastavit. Marek nespěchal; když se k němu přitáhla, odpověděl jí a nechal ji určit, kdy už je příliš daleko na slova.

V ložnici zůstalo svítit malé světlo. Eva se před ním nesnažila stát jako někdo, kdo čeká na hodnocení. Měla měkké boky, pevná ramena a tělo, které prožilo víc než několik dobře osvětlených fotografií. Marek se na ni díval bez snahy cokoli srovnávat s minulostí. Ona jeho pohled přijala.

„Tak?“ zeptala se.

„Teď chápu, proč jsi chtěla osobní pohovor.“

„A já pořád nevím, jestli projdeš zkušební dobou.“

Rozesmáli se. Pak smích na dlouhou chvíli ustoupil polibkům, blízkosti a tichu, které si nemuseli vysvětlovat. Eva se nebála říct, co je jí příjemné; Marek se nebál zeptat. Večer neměl žádný předem připravený scénář. Oba si dovolili být zvědaví a nikam nespěchat.

Později leželi vedle sebe. Eva mu prstem kreslila malý kruh na hrudi.

„Víš, co je na tomhle věku nejlepší?“

„Že člověk rozezná dobré víno?“

„To taky.“ Šťouchla ho do ramene. „Ale hlavně že už nemusím hádat, co si o mně někdo pomyslí, když řeknu, že něco chci.“

„A co chceš?“

Podívala se na něj. „Teď? Ještě chvíli zůstat.“

Marek přikývl a přitáhl k nim přikrývku. Eva mu položila hlavu na rameno. Po několika minutách se zvedla na lokti, usmála se a ukázala směrem ke kuchyni.

„A pak bych si dala čaj.“

„To zní nebezpečně usedle.“

„Nedělej závěry. Večer ještě neskončil.“

Marek se zasmál. Na stolku vedle postele se leskly její náušnice. Eva se po nich nenatáhla. Na nic dalšího nespěchala.