Třetí přání

„Chci třetí.“

Michal zvedl hlavu a podíval se na Veroniku, jako by právě změnila podmínky smlouvy, kterou už považoval za uzavřenou. Ležela na zádech, vlasy rozhozené po polštáři, oči zavřené a na rtech ten nepatrný úsměv, který u ní nikdy neznamenal, že si dělá legraci. „Třetí co?“ zeptal se. Veronika otevřela jedno oko. „Jestli potřebuješ nápovědu, máme větší problém, než jsem si myslela.“

Oběma bylo přes čtyřicet, byli spolu sedm měsíců a Michal už věděl, že nejlepší odpověď na její věty bývá ta, kterou si nechá dvě vteřiny projít hlavou. Tentokrát to nestihl. „To zní trochu jako pracovní úkol.“ Veronika se posadila a přitáhla si prostěradlo přes boky. „A přesně proto ti to říkám nahlas. Neříkám, že mi ho musíš vyrobit. Říkám, že ho chci.“

„To je rozdíl?“ zeptal se. „Obrovský. Když řeknu, že něco chci, dávám ti informaci. Když řeknu, že to musíš zařídit, dávám ti úkol. A já dneska nemám chuť dělat z postele kancelář.“ Michal se rozesmál. „To jsi mohla říct dřív.“ „Nemohla. Dřív jsem si neuměla říct ani o druhý.“

To ho zarazilo víc než samotná věta o třetím orgasmu. Veronika nebyla žena, která by v životě působila nejistě. Dokázala bez mrknutí oka vrátit špatně upečený steak, říct taxikáři, že jede nesmyslnou trasou, a odejít z večírku ve chvíli, kdy ji přestal bavit. Jen v posteli měla zvláštní tendenci být ohleduplná i tam, kde to nikdo nevyžadoval. Michal si toho všiml už dávno, ale teprve teď pochopil, že ohleduplnost a mlčení nejsou totéž.

„A proč sis o něj neřekla?“ Veronika pokrčila rameny. „Protože jsem měla dlouho pocit, že ženská má být ráda, když je muž pozorný. A když už se snaží, nemá mu kazit radost tím, že řekne: ještě.“ Michal chvíli mlčel. „To je docela smutná matematika.“ „Je. Jedna plus jedna se někdy tváří jako dvě, i když jedna z těch jedniček jen nechce být nevděčná.“

Přitáhl si ji blíž. Tentokrát už bez vtipu. Políbil ji na rameno a chvíli jen čekal, jestli se k němu otočí. Otočila. Její dlaň mu přejela po hrudi a zastavila se na břiše. „Ale upozorňuju tě,“ řekla, „že třetí bývá nejhorší.“ „Pro koho?“ „To teprve zjistíme.“

Začali znovu pomalu. Ne proto, že by potřebovali budovat atmosféru od začátku, ale protože tělo po dvou vyvrcholeních reagovalo jinak než na začátku večera. Michal přestal spěchat a Veronika ho tentokrát vedla otevřeněji než kdy dřív. Když chtěla, aby zůstal, řekla mu to. Když chtěla změnit dotek, posunula mu ruku. Když se jí něco nelíbilo, prostě zavrtěla hlavou.

Michal její kundičku miloval. Rád ji lízal pomalu, nechával jazyk klouzat mezi pysky a pokaždé se vracel ke klitorisu, dokud se jí stehna nezačala stahovat kolem jeho hlavy. Veronika mu položila dlaň do vlasů. „Takhle. A nepřestávej.“ Před týdnem zjistili, že její rozkoš ještě zesílí, když jí při tom opatrně zasune ukazováček do zadečku. Tentokrát si o něj řekla sama. „Prst. Tam.“ Michal ji poslechl, zatímco jazyk držel přesně tam, kde ho chtěla. Veroničin dech se zkrátil, pánev se mu začala zvedat proti ústům a byla už velmi blízko, když sebou najednou škubla a odtáhla nohu.

Po chvíli se Veronika najednou rozesmála. Michal se zarazil. „Co je?“ „Nic.“ „Tohle není výraz pro nic.“ „Dostala jsem křeč do lýtka.“ Chvíli oba leželi vedle sebe a ona si masírovala nohu. „Výborně,“ řekl. „Romantika žije.“ „Romantika možná. Lýtko protestuje.“

Michal jí podal sklenici vody z nočního stolku. Veronika se napila a podívala se na něj. „Víš, co je na tom nejlepší?“ „Že ještě pořád počítáme?“ „Že nemusíme předstírat, že všechno musí být krásné každou vteřinu.“ „To bys měla napsat do příručky.“ „Ne. Lidi by si pak mysleli, že ke třetímu orgasmu potřebují minerálku a hořčík.“

Když se k sobě vrátili, bylo to jiné. Méně slavnostní a mnohem opravdovější. Veronika si ho přitáhla k sobě a tentokrát už nečekala, až uhodne, co chce. Vzala ho rukou za penis a navedla si ho mezi stehna. „Pomalu,“ řekla. Michal do ní vklouzl jen kousek, zastavil a potom se zasunul hlouběji. Byla pořád mokrá a po předchozích orgasmech citlivější než na začátku, takže každý pohyb vnímala intenzivněji. Sevřela mu boky stehny a určovala rytmus. „Teď pomaleji. Hluboko. Jo, takhle.“ Michal ji poslouchal, ale po chvíli z jejího výrazu poznal, že samotné pronikání nestačí. Sáhl mezi jejich těla a začal jí bříškem palce dráždit klitoris. „Nepřestávej,“ vydechla. „A trochu přitlač.“ Poslechl. Její nehty se mu zaryly do zad, dech se lámal a pánev reagovala na každý jeho pohyb. Přesto si Michal několikrát všiml, že se mu do hlavy vrací stejná hloupá otázka: co když to tentokrát nepřijde?

„Přestaň,“ řekla Veronika. „Co?“ „Přemýšlet.“ „Jak víš, že přemýšlím?“ „Znám ten výraz. Vypadáš, jako když se snažíš zaparkovat do příliš malé mezery.“ Michal se zasmál. „Jen jsem si říkal, že…“ „Že když jsem si řekla o třetí, teď ho musíš dodat?“ „Možná trochu.“

Veronika mu položila prst na rty. „Tak ještě jednou. Já ho chci. To neznamená, že mi ho dlužíš.“ Michal přikývl. „A co když nebude?“ „Tak nebude. Ale já aspoň nebudu ležet vedle tebe a dělat, že mě vůbec nenapadlo chtít ještě něco.“

Ta věta změnila víc než jakákoli technika. Michal najednou přestal sledovat, jestli se něco blíží, a začal znovu vnímat ji. Dech, drobné pohyby, chvíle, kdy se stáhla, i ty, kdy si ho naopak přitáhla blíž. Veronika mezitím přestala hlídat, jestli mu její přání nepřipadá přehnané. Když ucítila, že potřebuje něco jiného, řekla to bez zaváhání. „Vysuň se. A pojď dolů.“ Michal ji poslechl, políbil jí vnitřní stranu stehna a znovu se sklonil mezi její nohy. Veronika mu sama roztáhla stehna a položila mu ruku do vlasů. „Jazyk. Přesně tam. A prsty dovnitř.“ Zasunul do ní dva prsty, ohnul je k přední stěně a jazykem nepřestal dráždit klitoris. „Ano. Takhle. Nezrychluj.“ Její slova už nebyla opatrná. Byla krátká, přesná a zadýchaná. Michal udržel stejný tlak i tempo. Pak se její tělo napjalo. Prsty mu sevřela vlasy, paty zatlačila do matrace a z hrdla jí vyšel dlouhý přerývaný zvuk. Pánev se jí několikrát prudce zvedla proti jeho ústům a svaly kolem jeho prstů se sevřely v rychlých vlnách. „Jo… jo… nepřestávej…“ vydechla, dokud ho po několika vteřinách sama za vlasy neodtáhla od sebe. Teprve potom se sesunula zpátky do polštáře, rozklepaná a s úsměvem, který už nebyl ani trochu nenápadný.

Když se po chvíli přestala třást a jen tiše ležela se zavřenýma očima, Michal nic neříkal. Žádné vítězné „tak vidíš“, žádné počítání, žádný vtip. Jen jí odhrnul vlasy z čela. Veronika po chvíli otevřela oči. „Tak.“ „Tak?“ „Třetí.“ Michal se usmál. „Mám si udělat čárku?“ „Jestli chceš spát na gauči.“

Chvíli leželi mlčky. Pak se Veronika otočila na bok. „Víš, co na tom bylo nejlepší?“ Michal se podíval ke stropu. „Teď už se bojím odpovědět.“ „Ne to, že byly tři.“ „To se mi ulevilo.“ „Ale že jsem si o něj mohla říct a ty ses neurazil.“

Michal se zamračil. „Proč bych se měl urazit?“ Veronika se opřela o loket. „Protože to někteří muži slyší jako kritiku. Když žena řekne „ještě“, oni slyší „nestačilo mi to“. Když řekne „jinak“, slyší „děláš to špatně“. A pak je jednodušší neříkat nic.“ „A tys to někdy dělala?“ „Samozřejmě.“ „Se mnou?“

Veronika se na něj dlouze podívala. „Chceš pravdu?“ Michal si přitáhl polštář pod hlavu. „Pravdu.“ „Jednou.“ „Kdy?“ „Na začátku.“ „A co jsem udělal špatně?“ „Nic tragického. Jen jsi byl tak spokojený sám se sebou, že mi přišlo skoro kruté ti to kazit.“ Michal se rozesmál tak hlasitě, až se Veronika musela začít smát s ním.

„Tohle si budu pamatovat.“ „To doufám.“ „Takže odteď hlášení bez cenzury?“ „Přesně.“ „Včetně počtu?“ „Ne. Počet je dneska výjimka.“ „Škoda. Už jsem chtěl zavést tabulku.“ Veronika ho plácla polštářem. „A tím by náš nový komunikační model zase rychle skončil.“

Ráno stála v kuchyni v jeho košili a čekala, až doteče káva. Michal se opřel o dveře. „Kolik kostek?“ zeptal se. Veronika se na něj podívala přes rameno. „Dvě.“ „Jsi si jistá?“ „Ano.“ „A kdybys chtěla třetí?“

Veronika se usmála. „Tak si o ni řeknu.“