Poslední fotografie

Viktorii bylo devětačtyřicet a většinu dospělého života strávila rozhodováním. Vedla firmu se sedmdesáti zaměstnanci, kalendář měla plný na týdny dopředu a na pracovních fotografiích vypadala vždycky přesně tak, jak chtěla: jistě, klidně a trochu nedostupně.

K fotografovi Šimonovi se dostala náhodou. Pod jeho fotografií prázdné tramvajové zastávky po dešti stálo: „Někdy je čekání hezčí.“ Několik minut si obrázek prohlížela, než mu napsala, že někteří lidé by měli přestat romantizovat zpožděné tramvaje.

Druhý den jí poslal černobílou fotografii ruky kolem šálku. „Lidé se prozradí detaily.“

„A co jste poznal o mně?“ zeptala se.

„Že odpovíte, až když vás něco opravdu zaujme.“

Zasmála se. A trochu ji naštvalo, že měl pravdu.

Šimon byl pětačtyřicetiletý fotograf, volná duše a podle Viktorie člověk bez pudu pro plánování. Místo dlouhých zpráv posílal snímky: oprýskané dveře, zapomenutou rukavici, muže s kyticí před zavřeným květinářstvím. Občas k nim přidal jednu větu. Nikdy nechtěl její fotografii ani skutečné jméno dřív, než mu je sama nabídla.

Jednou poslal portrét ženy kolem padesátky. Bílé košili chyběl jeden knoflík a z rozcuchaných vlasů bylo vidět, že focení nebylo předem připravené.

„Takhle bych chtěl jednou vyfotit vás,“ napsal.

„Mě fotí jen firemní PR.“

Odpověděl obrázkem zamčených dveří. „Každý má nějaké.“

Když navrhl setkání, čekala restauraci. Přišla fotografie ateliéru: velká okna, stará dřevěná podlaha, černé plátno a dvě židle.

„Bez fotoaparátu?“ napsala.

„S fotoaparátem.“

„To jste právě zhoršil.“

„Já vím.“

Přesto přišla. V kalhotovém kostýmu, který by obstál na jednání s bankou i před nejpřísnější správní radou. Šimon měl černé tričko a džíny.

„Jste vyšší, než jsem čekal,“ řekl.

„To muži většinou říkají těsně předtím, než se začnou cítit menší.“

„Já mám schůdky.“

Poprvé za celý den se zasmála bez kontroly.

Než začal fotit, ukázal jí prázdnou paměťovou kartu. Dohodli se: všechny snímky patří jí, bez jejího svolení nic neopustí ateliér a kdykoli může říct stop. Šimon fotoaparát položil a nechal ji rozhodnout, zda vůbec začnou.

Viktorie si sundala sako.

První snímky ukazovaly pořád stejnou ženu. Rovná záda, brada lehce vzhůru, výraz ředitelky, které se nikdo neodváží skočit do řeči.

„Pořád řídíte,“ poznamenal Šimon.

„To dělám většinou.“

„Můžeme zkusit jednu fotografii, kde nemusíte?“

„A kdo bude rozhodovat?“

„Vy. Jestli do toho půjdete.“

Zula si boty. U okna se posadila tak, jak jí to bylo pohodlné. Šimon přestal opravovat její držení těla a chvíli jen čekal. Na jednom snímku se dívala stranou. Na druhém se smála. Na třetím měla zavřené oči.

„Tenhle,“ řekl tiše. „Tady jste poprvé opravdu vy.“

Viktorie vstala a položila dlaň na jeho fotoaparát. „A co když nechci, abyste mě už jen fotil?“

Šimon aparát odložil. „Tak mi řekněte, co chcete.“

Políbila ho. Zpočátku pomalu, pak s jistotou, kterou v práci používala k úplně jiným rozhodnutím.

„Dneska už nechci nic řídit,“ zašeptala.

„Nemusíš,“ odpověděl. „Ale pořád můžeš.“

Pohladila ho po tváři. „To se mi líbí.“

Zůstali spolu dlouho po skončení focení. Viktorii překvapovalo, jak snadno se může střídat odvaha s ostychem, smích s mlčením a touha s potřebou zastavit se na chvíli jen v objetí. Nic z toho nemusela obhajovat. Šimon se jí ptal a ona odpovídala; několikrát sama změnila směr večera. Nebyla hostem v cizí představě. Byl to i její příběh.

Když si později oblékla jeho černé tričko, vypadala jinak než při příchodu. Vlasy měla rozcuchané a na špičce nosu otisk od dlaně, o kterou se opírala, když se smála.

Šimon sáhl po fotoaparátu.

„Ani náhodou,“ řekla.

„Tak ne.“ Odložil ho.

Viktorie chvíli mlčela. Potom se podívala k oknu. „Jednu. Ale kartu dostanu.“

„Samozřejmě.“

Neřekl jí, jak má sedět. Neuklízel pozadí a neupravoval světlo. Jen počkal, až se na něj podívá. Cvaknutí závěrky bylo téměř neslyšné.

U dveří jí podal paměťovou kartu.

„Ani kopii?“ zeptala se.

„Dohoda byla jasná.“

Dívala se na něj o vteřinu déle než obvykle. „Víš, že právě tímhle jsi mě dostal nejvíc?“

„Doufal jsem, že fotografiemi.“

„Fotografové mají zjevně přehnané sebevědomí.“

Doma si snímky prošla. Na prvních měla dokonalou postavu těla i dokonale připravený výraz. Pak přišly bosé nohy, smích a pohledy mimo objektiv. Poslední fotografie ji zastavila. Seděla na ní v černém tričku, téměř padesátiletá, trochu unavená a úplně klidná. Nedívala se do kamery. Dívala se na muže za ní.

Poslala mu ji se zprávou: „Tuhle.“

„Proč právě tu?“

Viktorie chvíli přemýšlela.

„Protože se na ní nesnažím být nikým jiným.“

Za minutu přišla od Šimona fotografie náušnice, kterou zapomněla u okna.

„Tu mám pořád tady,“ napsal. „A tvůj snímek nikde jinde.“

Viktorie položila telefon na stůl. Poprvé za velmi dlouhou dobu si nemusela ověřovat, jestli má všechno pod kontrolou.