Přišla jen v kabátu

Lindě bylo sedmačtyřicet a vedla malé vinařství po rodičích. Borisovi bylo padesát, pracoval jako restaurátor starého nábytku a tvrdil, že dvě věci se nemají uspěchat: schnutí laku a první setkání s ženou, která člověka opravdu zajímá. Linda mu na to v jedné z prvních zpráv odpověděla, že s lakem zkušenost nemá, ale druhou část jeho teorie je ochotná prověřit.

Psali si necelé tři týdny. Po kouskách, ale takových, které se člověku vracejí u červené na semaforu. Linda měla ráda otázky bez jednoslovné odpovědi. Boris měl rád, že uměla skončit větu přesně včas.

Ve středu odpoledne mu přišla zpráva: „Zítra v osm. Hotel U Tří lip. Pokoj 214. Nečekej romantickou večeři.“ Boris odepsal: „Mám čekat neromantickou?“ „Ne. Máš přijít včas.“ „To zní skoro pracovně.“ „Tak si vezmi pracovní morálku.“

Druhý den stál ve 19:58 před dveřmi pokoje 214 a připadal si směšně přesný. Zaklepal. Dveře se otevřely téměř okamžitě.

Linda měla černé kozačky, tmavý kabát stažený páskem a rozpuštěné vlasy. Nic víc nebylo vidět. Usmála se tím klidným způsobem, který z fotek neznal. „Tak pojď.“ Boris vešel a dveře za ním cvakly. „Mám něco říct?“ zeptal se. „Zkus to.“ „Pěkný kabát.“ Linda se rozesmála. „Výborně. Tři týdny si píšeme a první osobní kompliment dostane kabát.“

Na stole byly sklenky a láhev jejího vína. Boris si toho všiml až napodruhé. Napoprvé si všiml, že si Linda kabát nesundala. Sedla si a ukázala na druhou židli. „Nalij nám.“ Boris se usmál. „Žena v hotelovém pokoji v kabátu většinou něco testuje.“ „Možná jen čekám, kdy začneš být netrpělivý.“

Boris nalil víno a podal jí sklenku. „Nezeptáš se, co mám pod ním?“ řekla Linda. „Právě jsi mi dala velmi dobrý důvod, abych se neptal.“ Přikývla. „Tohle se mi líbí.“

Povídali si o víně a o jeho dílně. Jen kabát dělal z obyčejných vět něco jiného. Když Linda vstala pro láhev, na okamžik se mezi lemem kabátu a kozačkou objevilo holé koleno. Borisovi to stačilo.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl. „Že tě nechávám čekat?“ „Že kdybys přišla nahá, bylo by to jednodušší.“ Linda se opřela o stůl. „To je přesně důvod, proč jsem nepřišla nahá.“

Pak si rozvázala pásek. Pomalu, bez divadla. Boris zůstal sedět. Linda rozepnula první knoflík, potom druhý. Pod kabátem nebylo nic, co by se dalo rozumně nazvat oblečením. Jen ona, její klid a vědomí, že přesně tohle chtěla. Kabát z ní nesklouzl. Stále ho držela kolem těla jako poslední pravidlo, které určuje ona.

„Ještě pořád můžeš říct, že je to moc,“ řekla. „A ty?“ „Já jsem sem přišla dobrovolně, Borisi.“ „To nebyla moje otázka.“ Linda se na něj chvíli dívala. Pak se usmála. „Ne. Pro mě to moc není.“

Teprve potom k ní vstal. Nesáhl po kabátu. Položil ruce na její boky přes látku a přitáhl si ji jen tolik, aby mohla sama rozhodnout o zbytku. Linda to udělala. Políbila ho první. Ne opatrně. Spíš jako žena, která už tři týdny věděla, že přesně tohle chce zjistit.

Kabát nakonec skončil na opěradle židle. Linda mu rozepnula košili, prsty mu přejela po hrudi a stáhla ho k sobě. Boris ji polibky zdržoval pokaždé o vteřinu déle, než chtěla. Když mu sevřela zátylek a řekla: „Nešetři mě,“ jen se pousmál. „Tohle není šetření. Zjišťuju, co tě baví.“ Linda se na něj podívala. „Tak zjišťuj rychleji.“

Na postel ho stáhla ona. Nejdřív ho nechala vést, ale dlouho jí to nevydrželo. Když se jejich nahá těla konečně přestala míjet a sex se rozběhl, Boris nikam nespěchal. Měnil tempo podle jejího dechu a Linda mu bez ostychu ukazovala, co chce: přitáhla si ho blíž, rukou ho zastavila, pak ho znovu pobídla. Nebyla to žena, která čeká, co s ní muž udělá. Ten večer si vymyslela sama a teď ho podle sebe dotahovala.

Po chvíli ho překvapila úplně. Otočila ho na záda a začala ho vášnivě kouřit. Boris se zasmál. „Takže pracovní morálka znamená i změnu vedoucího?“ Linda mu položila prst na rty. „Teď mlč.“ Poslechl. Pohybovala ústy pomaleji, než čekal, schválně natahovala každou vteřinu a sledovala jeho obličej se stejnou soustředěností, s jakou předtím ochutnávala vlastní víno. Nakonec ochutnala i jeho.

Když se později role znovu obrátily, už mezi nimi nebyla žádná nejistota z prvního setkání. Jen rytmus, dech a pár krátkých vět mezi polibky. Dlouze ji lízal v rozkroku a prsty přidával jemné doteky. Linda vyvrcholila a pak se několik vteřin jen blaženě usmívala, protože ji samotnou překvapilo, jak rychle z hotelového experimentu zmizela veškerá teorie. Nebylo na tom nic uhlazeného ani dokonale naplánovaného. Právě proto to fungovalo.

Když pak leželi vedle sebe a pokoj konečně ztichl, Linda mu položila hlavu na rameno. „Tak co?“ zeptala se. „Co co?“ „Pracovní morálka.“ Boris se zasmál. „Myslím, že jsem dodržel technologický postup.“ „Restaurátor.“ „Vinařka.“

Chvíli mlčeli. Potom Boris ukázal ke křeslu. „Můžu se teď konečně zeptat na ten kabát?“ „Můžeš.“ „Opravdu jsi přijela jen v něm?“ Linda se otočila na bok a v očích jí zajiskřilo. „Ne.“ Boris zvedl obočí. „V autě jsem měla šaty.“ „Takže podvod.“ „Bezpečnostní plán.“ „To zní méně eroticky.“ „Bezpečnost bývá překvapivě erotická, když díky ní můžeš udělat něco odvážného.“

Boris si z večera nakonec pamatoval hlavně rozdíl mezi odvahou a hazardem. Linda přijela vlastním autem, kamarádka věděla, kde je, a v kufru měla normální oblečení.

Když se oblékala, tentokrát si pod kabát opravdu vzala šaty. U dveří se Boris zeptal: „Takže test skončil?“ Linda sáhla po klice. „První část.“ „A druhá?“ „Tu ještě nevím.“ „Alespoň nápovědu.“

Otevřela dveře, pak se k němu otočila. „Jak ti chutnalo moje víno?“

„Sladce jako tvoje vzrušení.“

„A jak jsem ti chutnal já?“

„Dobrý ročník. Nekouříš.“