První krok může udělat ona

Možná je to jedna z posledních věcí, které jsme si ze starého světa nechali: první krok má udělat muž. On má napsat, oslovit, pozvat, risknout odmítnutí a nejlépe ještě vymyslet něco chytřejšího než „Ahoj, jak se máš?“. Žena může odpovědět, naznačit, usmát se, nechat dveře pootevřené. Jenže čím jsem starší, tím víc mě baví chvíle, kdy se ty role trochu pomíchají. Když žena sama dá najevo: všimla jsem si tě. Zajímáš mě. Chci zjistit, co je za tím.

Mně osobně na tom nepřipadá nic zoufalého ani „málo ženského“. Právě naopak. Je v tom zvláštní druh sebevědomí. Ne sebevědomí ženy, která musí mít každého muže, na kterého ukáže, ale ženy, která se nebojí přiznat vlastní zvědavost. A ta je pro mě erotická už sama o sobě. Protože ve chvíli, kdy první krok udělá ona, muž najednou neřeší, jestli ji obtěžuje, jestli si správně vyložil její pohled nebo jestli její milou odpověď nepovýšil ve vlastní hlavě na něco, co tam vůbec nebylo. Dostane jednoduchou, velmi příjemnou informaci: můžeš pokračovat.

Na seznamovacích stránkách je to podle mě ještě zajímavější. Tady je spousta věcí vyslovených otevřeněji než venku, ale paradoxně i tady může být obyčejný skutečný zájem docela vzácný. Fotka je snadná. Lajk je snadný. Návštěva profilu nic neslibuje. Ale zpráva, ve které žena reaguje na konkrétní větu, povídku nebo myšlenku a sama otevře rozhovor, už je něco jiného. Ne proto, že by tím cokoli slibovala. Právě proto, že neslibuje nic – jen dává najevo, že jí ten člověk stál za první krok.

A první krok nemusí být ani zpráva. Může to být návrh na kávu po pár dnech psaní. Věta „zavoláme si?“ místo dalších dvou týdnů chatu. Může to být pohled, který trvá o vteřinu déle, nebo úplně civilní „líbíš se mi“, když už sedí naproti sobě. Na tom je podle mě nejhezčí, že iniciativa ženy muže o nic nepřipravuje. Pořád může být pozorný, galantní, rozhodný, může převzít vedení. Jen nemusí všechno rozjíždět naslepo. A upřímně – pro muže je občas docela příjemné zjistit, že také může být tím vybraným.

Možná právě proto obdivuji ženy, které umějí dát zájem najevo bez her. Ne agresivně. Ne způsobem „teď jsem napsala, tak něco předveď“. Spíš lehce. Jednou větou, otázkou, drobným riskem. Protože dobré seznamování podle mě nezačíná tím, že jeden loví a druhý se nechává lovit. Začíná ve chvíli, kdy oba udělají kousek cesty proti sobě. Někdy první krok udělá muž. Někdy žena. A někdy je úplně jedno, kdo byl první, protože po pěti minutách už oba vědí, že by byla škoda zůstat stát.

Tak mě zajímá ženský pohled. Udělaly jste někdy první krok vy? Co vás k tomu přimělo – vzhled, věta, humor, způsob komunikace, pocit bezpečí, zvědavost? A je pro vás pořád přitažlivější muž, který musí oslovit první, nebo už je tohle pravidlo dávno jen společenský zvyk, který se nám nechce úplně pustit?