Psaní na lednici

Na lednici se objevila žlutá samolepka: „Dneska přijdu pozdě. Není to výmluva.“

Jana se na ni dívala s hrnkem kávy v ruce. Bylo půl sedmé ráno a za oknem přejížděl popelářský vůz. Její muž Pavel psal poznámky většinou jen tehdy, když potřeboval připomenout nákup nebo servis auta. Tohle bylo něco jiného. Na konci věty byl malý kroužek, který měl nejspíš představovat úsměv, ale vypadal jako brambora.

Jana vzala propisku a připsala: „Tak přijď alespoň zajímavě.“

Druhý den našla odpověď: „Přinesu květiny.“

„To je začátek,“ napsala pod ni.

V pátek byl na lednici celý sloupec papírků. Pavel, padesát dva let, opravoval výtahy a domů chodil často unavený. Jana měla malý květinový obchod, v němž denně vyslechla víc cizích svatebních plánů, než se vešlo do jejího vlastního kalendáře. Večer spolu obvykle mluvili o tom, co je potřeba koupit a kdo přijde v neděli na oběd. Věty na lednici neměly žádný praktický význam. A právě proto ji bavily.

V pondělí napsala: „Mám dneska večer volno od všech povinností. Máš plán?“

Pavel odpověděl: „Mám. Ale nevím, jestli je dost romantický.“

„To posoudím já.“

V úterý přišla domů a našla na stole dvě skleničky, talíř s nakrájeným sýrem a papír s ručně psaným jídelním lístkem. První chod: nic nezařizovat. Druhý chod: pustit naši starou písničku. Třetí chod: nechat telefon v předsíni. Na konci bylo připsáno: „Dezert podle nálady.“

Jana si sundala kabát a zavěsila ho tak pomalu, jako by tím chtěla prodloužit chvíli před začátkem večera. Pavel stál u okna a očividně si nebyl jistý, jestli není směšný. Měl čistou košili, kterou obvykle nosil jen na oslavy, a vlasy mu trčely po stranách tak, jak je nedokázal učesat ani před dvaceti lety.

„Tak to je všechno?“ zeptala se.

„Pro začátek.“

Pustil starou písničku. Neuměli už přesně kroky, které kdysi tančili na svatbě, ale přestali to řešit. Jana mu položila ruce na ramena a on ji vedl mezi stolem a pohovkou tak opatrně, aby nezavadili o lampu. Venku za oknem projela tramvaj. Uvnitř byli spolu, aniž museli vysvětlovat proč.

„Víš, co se mi na těch papírcích líbí?“ řekla Jana po chvíli.

„Že si konečně pamatuju, co mám koupit?“

„Že je nepíšeš kvůli nákupu.“

Pavel se usmál. „To jsem pochopil až po třetím.“

Políbila ho a přitáhla blíž. Nebyl to polibek, který by něco zahajoval podle scénáře. Byl to návrat do chvíle, kdy měli čas všímat si jeden druhého. Když se odtáhli, Jana mu sáhla do kapsy košile a vytáhla žlutý papírek, který tam měl připravený.

„Co to je?“

„Záložní plán.“

Rozložila ho. Bylo na něm napsáno: „Můžeme si to zopakovat, kdykoli budeš chtít.“

Druhý den si Jana schovala všechny papírky do zásuvky. Na lednici nechala jen jeden, prázdný. Pavel se před odchodem do práce zastavil a připsal na něj: „Kdy?“

Jana odpověděla ještě před snídaní: „Zítra. Dneska si na tebe chci těšit.“