Půjčila manžela kamarádce

Lenka znala Michaelu skoro dvacet let. Byly spolu na vysoké, zažily první vážné vztahy, několik rozchodů, dvě svatby a jeden rozvod. Roman přišel do jejich života až později, ale i jeho Michaela znala patnáct let. Nebyl pro ni „manžel kamarádky“, kterého člověk vídá dvakrát ročně. Jezdili spolu na dovolené, slavili narozeniny a několikrát Michaele pomáhal stěhovat nábytek poté, co se její manželství rozpadlo. Možná právě proto ta věta zněla nejdřív tak absurdně. Seděli u Lenky doma nad druhou lahví vína. Michaela si povzdechla, že už rok s nikým pořádně nespala. „Chlap by mi vlastně nevadil,“ řekla. „Jen se mi nechce znovu absolvovat celé to seznamovací kolečko. Fotka, kafe, zjištění, že lhal o věku, a pak ještě poslouchat, jak je jeho bývalá psychopatka.“ Roman se zasmál. Lenka se na něj podívala a pronesla: „Tak si půjč mého.“ Michaela vyprskla víno. Roman se přestal smát jako první.

„Prosím?“ „Vidíš?“ řekla Lenka. „Ani se nebrání.“ Byl to vtip. Aspoň první tři vteřiny. Pak Roman odešel do kuchyně a Michaela se k Lence naklonila. „To byl fór, že jo?“ Lenka měla odpovědět ano. Místo toho se zadívala na dveře, za kterými zmizel její muž. „Nevím.“ Od té chvíle už se večer nedal vrátit zpátky. Mluvili o tom skoro hodinu. Ne opilecky a ne jako tři lidé, kteří se snaží sami sebe přesvědčit, že za nic nenesou odpovědnost. Lenka chtěla vědět, jestli Michaela Romana někdy chtěla. Michaela dlouho mlčela, než přiznala, že ano. Roman zase musel odpovědět na stejnou otázku. „Napadlo mě to,“ řekl. Lenku bodla žárlivost tak rychle, až ji to samotnou překvapilo. Ještě podivnější bylo, že hned za ní přišlo vzrušení.

„A mělo by to pravidla,“ řekla. Roman se na ni zadíval. „Ty to myslíš vážně.“ „Začínám.“ Michaela nemohla mít děti od operace, kterou prodělala před dvěma lety. Všichni tři navíc měli čerstvé testy, protože Lenka odmítala udělat z dobrodružství zdravotní ruletu. Nejdůležitější pravidlo ale bylo jiné: nikdo nic nebude skrývat a kdokoli může kdykoli říct dost. Když Lenka nakonec ukázala směrem k ložnici, překvapila oba. „Běžte.“ „Ty nejdeš?“ zeptala se Michaela. „Ještě ne.“ Roman ji políbil. „Jsi si jistá?“ „Ne,“ odpověděla Lenka. „A právě proto mě to asi tak bere.“

Zůstala sama v obýváku. Prvních několik minut neslyšela nic. Pak tlumený smích. Michaelin hlas. Několik slov, kterým nerozuměla. Vrznutí postele. Lenka seděla na gauči se sklenkou v ruce a nenáviděla každou vteřinu. A současně cítila, jak je stále víc vzrušená. Představovala si Romanovy ruce na těle své nejlepší kamarádky. Znala je obě dokonale, jen nikdy ne dohromady. Když uslyšela první Michaelino zasténání, sevřela stehna. Pak už nevydržela. Otevřela dveře bez klepání. Michaela ležela nahá na posteli, Roman nad ní. Oba se zastavili. „Pokračujte,“ řekla Lenka. Michaela se na ni podívala. „Leni…“ „Řekla jsem pokračujte.“

Tentokrát se dívala. Roman do Michaely vstoupil pomalu a Lenka zahlédla, jak její kamarádka zavřela oči. Bylo na tom něco téměř nesnesitelně intimního. Ne cizí žena. Michaela. Žena, které dvacet let vyprávěla skoro všechno. Roman postupně zrychloval a Michaela se mu přizpůsobila. Nebyla pasivní. Přitahovala si ho boky, šeptala mu, aby nepřestával, a když se podívala na Lenku, bylo v jejích očích současně provinění i vzdor. Lenka přišla k posteli. Michaela po ní natáhla ruku. „Jestli chceš, skončíme.“ Lenka jí prsty přejela po tváři. „Nechci.“ Pak ji políbila. Právě ten polibek všechno změnil. Do té chvíle Roman spal s Michaelou a Lenka se dívala. Teď už to nebylo možné tak jednoduše rozdělit.

Roman se blížil k vyvrcholení a Michaela to poznala. „Nezastavuj,“ zašeptala. Podíval se ještě na Lenku. Ta jen přikývla. Michaela ho sevřela nohama kolem boků. „Do mě.“ Roman už nezpomalil. Vyvrcholil hluboko v ní a Michaela ho držela, dokud se jeho tělo úplně neuvolnilo. Lenka čekala, že právě teď přijde žárlivost. Přišla. Jenže spolu s ní přišlo ještě něco silnějšího: zvláštní pocit, že překročili hranici, ke které se už nikdy nebudou moci tvářit, že neexistuje. Michaela se k ní natáhla a znovu ji políbila. „Jsi v pořádku?“ Lenka se pousmála. „To se mě ptáš teď?“ Roman se svalil vedle nich. „Já bych se radši chvíli na nic neptal.“ Obě ženy se rozesmály.

Později, když se Roman vzpamatoval, byla atmosféra už jiná. Napětí ustoupilo zvědavosti. Michaela si ho přitáhla k sobě znovu a tentokrát si s ním hrála ústy, dokud se znovu neudělal. Část spolykala a potom se s provinilým úsměvem naklonila k Lence. Jejich další polibek byl mnohem delší než první a obě přesně věděly, co při něm sdílejí. Pro Lenku to bylo nečekaně silné — možná právě proto, že to byl jediný okamžik celého večera, který patřil jen jim dvěma.

Ráno seděli v kuchyni. Michaela měla Romanovu košili. Roman vypadal jako člověk, který tušil, že jakákoli věta může být špatně. Lenka nalévala kávu. „Tak co?“ zeptala se Michaely. „Pořád jsou všichni chlapi na nic?“ Michaela se podívala na Romana. „Ne všichni.“ Lenka jí postavila hrnek před nos. „Tak tohohle mi ale vrať.“ Roman konečně promluvil. „Děkuju.“ Obě ženy se na něj podívaly. „Ty radši mlč,“ řekly současně.