Třetí sklenička

Daniel na druhý konec stolu postavil třetí skleničku, ačkoli jeho přítel měl dorazit až za hodinu. Tereza si toho všimla. Za patnáct let manželství poznala, kdy se Daniel těší na návštěvu, a kdy se těší na verzi sebe sama, kterou návštěva připomene.

„Tak jaký Edward vlastně je?“ zeptala se a ještě jednou promíchala omáčku.

„Zábavný. Chytrý. Trochu velká huba.“

„Takže jste si rozuměli.“

Edward přijel s deštěm. Byl prošedivělý, široký v ramenou a na úvod předal Tereze malou krabici čokolád z obchodu, který znal už ze studentských let. Daniel se tvářil uraženě, že pro něj nic nemá. Edward mu podal účtenku za parkování a prohlásil, že ji může dát do nákladů.

Večeře se protáhla do noci. Muži vzpomínali na cesty, na špatné hotely, na to, jak kdysi dokázali celou noc nespát kvůli jedné skladbě, kterou někdo špatně nahrál na kazetu. Tereza je poslouchala se zájmem, dokud se rozhovor nezačal měnit v přehlídku bývalých úspěchů u žen.

„Ještě jednu historku o tom, kolik dívek jste okouzlili,“ řekla, „a otevřu knihu jízd.“

Edward se rozesmál. Daniel zčervenal. „Tak to vynecháme.“

Když Edward odešel do penzionu, Tereza postavila skleničky do dřezu. Daniel stál u kuchyňské linky a dlouho mlčel.

„Tak to řekni,“ vyzvala ho.

„Co?“

„To, co ti sedí na čele od chvíle, kdy odešel.“

Daniel se posadil. Přiznal, že se mu líbilo, jak se na Terezu Edward díval, a že ho napadlo něco, za co se stydí. Tereza mu neskákala do řeči. Když domluvil, opřela se o stůl.

„A kde jsem v tom tvém nápadu já?“

„V jeho středu.“

„To říkají lidé i o talíři s řízkem. Zkus to líp.“

Daniel se nadechl. „Chtěl bych se tě zeptat, jestli tě to láká. Ne rozhodnout za tebe.“

Tereza pootevřela okno. Dovnitř vnikl pach mokrého asfaltu. „Láká mě, že už o tom dokážeme mluvit,“ odpověděla. „O ostatním nevím.“

Druhý večer šli všichni tři do malé vinárny. Tentokrát to byla Tereza, kdo Edwardovi napsal. Nezačala narážkami, ale prostou otázkou, zda má chuť přijít na sklenku a vyslechnout jednu neobvyklou věc. Přišel. Když mu Daniel neohrabaně vysvětlil, o čem přemýšlí, Edward se obrátil přímo k Tereze.

„A ty?“ zeptal se.

„Já bych nejdřív chtěla zjistit, jestli o mně mluvíte jako o člověku.“

Edward položil skleničku. „To je fér.“

Najednou měli o čem mluvit všichni. O žárlivosti, která někdy přijde i tehdy, když si člověk myslí, že je nad věcí. O zvědavosti. O tom, co by kdo zvládl a co rozhodně ne. Tereza zjistila, že Edward umí být pozorný i ve chvíli, kdy se nic nesnaží získat. Daniel zase poprvé po dlouhé době poslouchal, aniž předem chystal odpověď.

Když se loučili, Edward Tereze políbil ruku. Udělal to starosvětsky, skoro s humorem. Ona si ho ale podržela o okamžik déle. Pak se podívala na Daniela.

„Tak vidíš,“ řekla mu cestou domů. „Nikdo mě nikomu nepředhodil.“

„Toho slova už se vážně nezbavím?“

„Nejspíš ne. Ale můžeš si ho zasloužit méně často.“

V kuchyni si Tereza vzala třetí skleničku, která tam od včerejška zůstala. Postavila ji zpátky do skříně. Nebyla rozhodnutá, jestli ji brzy znovu vytáhne. Bylo příjemné, že to nemusí vědět hned.