Třetí židle
Adam by rád všechno pochopil a popsal. Klára mu však ukáže, že když se do blízkosti dvou lidí připlete třetí, není to úloha z matematiky.
„Mám nápad,“ řekl Adam.
Klára odložila nůž, kterým krájela jablko. „U tebe to obvykle znamená, že budu muset něco vysvětlovat.“
„Tentokrát ne. Říkal jsem si, co se stane, když jsou dva lidé spolu a poznají třetího.“
„Obvykle si dají kafe,“ odpověděla. „Ale tuším, že teď nemluvíš o kolegovi z práce.“
Adam se pousmál. Byl zvědavý, četl odborné knihy o lidském chování a každou složitější situaci si dokázal zakreslit na papír. Kláru přitahovalo, že s ním není nuda, ale někdy jí připadalo, že by nejraději opatřil grafem i polibek.
„Zajímá mě ta dynamika,“ řekl.
„Mě zase zajímá, co by chtěla ta třetí osoba.“
Adam se zarazil. „To bychom zjistili.“
„To zní jako výběrové řízení. A co když nechce nic z toho, co si představuješ?“
Seděli u kuchyňského stolu a mezi nimi ležela napůl snědená jablka. Nakonec si řekli, že o tom budou jen mluvit, dokud oba nebudou vědět, co vlastně zkoumají. Nepřipravili společný profil ani pozvánku. Jen otázky, které byly o dost konkrétnější než Adamův původní nápad.
Za několik dní se Klára potkala v galerii s Ivou. Bylo jí pětačtyřicet, restaurovala obrazy a žila sama. Znaly se letmo, ale při pohledu na jednu zvláštní fotografii se daly do řeči. Iva se smála, že autor zachytil tři prázdné židle a přitom se snímek jmenuje Schůzka.
„Kolik lidí tam podle tebe chybí?“ zeptala se Klára.
„Možná nikdo. Někdy je úleva, když člověk nemusí nikde sedět.“
Klára na ni myslela ještě cestou domů. Za týden se setkaly u kávy a po další době přizvala i Adama. Nešlo o plánovaný experiment. Iva se jim líbila jako člověk: uměla mluvit o starých barvách, měla ráda ostré polévky a k lidem se přibližovala tak, jako když se v restaurátorské dílně opatrně odkrývá vrstva laku.
Jednoho večera se rozhovor přirozeně dotkl blízkosti a fantazie. Adam byl nezvykle zticha. Klára s Ivou se bavily o tom, proč některá přání nechávají léta zavřená v hlavě. Nikdo se nepředváděl. Nikdo nic nenavrhoval. Tři lidé prostě seděli kolem malého stolu a každý se mohl kdykoli zvednout.
Při loučení Iva Kláru objala. O něco déle, než bylo běžné. Pak se usmála i na Adama a odešla. Dveře za ní tiše zapadly.
Adam vzal ze stolu prázdnou skleničku. „Tak co myslíš?“
„O čem?“
„O tom všem. Jestli se něco změnilo.“
Klára se na něj podívala. „Změnilo. Už o Ivě nemluvíš jako o třetí proměnné.“
„To je pravda.“
„A taky se dnes nikdo nemusel rozhodnout, jestli něco chce na celý život.“
Adam chvíli mlčel. Pak zapsal na malý lístek jednu větu a položil ho doprostřed stolu: „Žádný člověk není projekt.“
Klára lístek otočila a připsala: „A žádný hezký večer není závazek na další.“
Na fotografii z galerie byly tři prázdné židle. Klára si na ni vzpomněla, když příští týden dostala od Ivy zprávu s pozváním na další výstavu. Odpověděla ano a nechala to být. Některé možnosti jsou krásné právě tím, že do nich zatím nikdo nespěchá.
