Tři slova v hotelu

Lenka si na seznamce našla milence sama. Její manžel jí jen rezervoval hotel. Když Danielovi tuhle větu napsala poprvé, myslel si, že si z něj dělá legraci. Když mu o dva dny později přišla adresa, číslo pokoje a čas, pochopil, že ne. Poslední zpráva zněla: Můj muž bude dole v baru. Ví o tobě. Já budu nahoře. Chci zjistit, jestli dokážeš zapomenout, že tam je.

Daniel přišel o deset minut dřív. Ne proto, že by byl nervózní. Samozřejmě že byl nervózní. Jen to odmítal přiznat i sám sobě. Lenka, pětačtyřicet, marketingová ředitelka, vdaná dvacet let. Žádná hra na nešťastné manželství. Tvrdila, že se mají rádi, sex je baví a po letech zjistili, že je oba vzrušuje právě tahle zvláštní věc: důvěra tak velká, že se do ní vejde ještě někdo třetí.

Otevřela mu v černých šatech ke kolenům a bosa. „Kde máš boty?“ zeptal se. „Dole u manžela.“ „Takže mě kontroluje přes obuv?“ „Ne. Jen mi připomněl, že se mám vrátit.“ Pak zvážněla. „Kdykoli můžu říct konec. On mi může jednou zavolat a já ten telefon vezmu.“ Daniel přikývl. „A moje pravidlo?“ „Ty máš pravidlo?“ „Nahoře nejsi jeho žena ani moje hračka. Jsi Lenka. Když něco chceš, řekneš mi to. Když nechceš, taky.“ Chvíli si ho měřila. „Tohle se mi bude líbit.“

Nezačal ji líbat. To čekala. Místo toho položil její telefon na stolek displejem nahoru a poslal ji k oknu. „Tři slova. Jak se chceš dnes cítit?“ Lenka se podívala na svůj odraz ve skle. „Chtěná. Vedená. Překvapená.“ Daniel k ní přišel až po chvíli. „První už máš.“ Odhrnul jí vlasy a políbil ji pod uchem. Jen jednou. Pak znovu ustoupil.

To ji rozčilovalo přesně tím správným způsobem. Když jí rozepínal šaty, dělal to pomalu, jako by měl času víc než celý hotel. Polibky jí nechával na krku, ramenou a zádech, ale pokaždé skončil o kousek dřív, než čekala. Když se po něm otočila, aby si ho přitáhla sama, zachytil její ruce a pousmál se. „Ještě ne.“ „Jsi si nějak jistý.“ „Vůbec. Jen to dobře maskuju.“ Rozesmála se, ale smích skončil ve chvíli, kdy jí šaty sklouzly na zem.

Na posteli už humor vydržel jen chvíli. Daniel ji dlouho líbal, rukama jí přejížděl po bocích a stehnech a pak jí rozevřel nohy. Podíval se na ni. Lenka přikývla. Sklonil se mezi její stehna a jazykem ji začal dráždit přesně tam, kde ho chtěla. Byla mokrá a její tělo mu odpovídalo mnohem otevřeněji než ona sama. Když mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž, schválně zpomalil. „Tohle není fér,“ vydechla. „Neříkala jsi nic o férovosti.“ „Říkala jsem vedená.“ „Tak se nech vést.“ Poslechla. Několikrát ji nechal dojít téměř na hranu, na okamžik přestal a zase se k ní vrátil. Když ji konečně přivedl k orgasmu, zaklela a sevřela prostěradlo. Daniel zvedl hlavu. „Pořád mě nesnášíš?“ „Teď ještě víc.“

Lenka chvíli ležela se zavřenýma očima. „Takže tohle děláš ženám?“ „Ne.“ „Nelži.“ „Každá reaguje jinak.“ Otevřela oči. „Správná odpověď.“ Přitáhla si ho k sobě. Když se do ní pomalu zasunul, oba na chvíli zůstali bez pohybu. Pak začal dlouhými pomalými pohyby a teprve podle jejího dechu přidával. „Dívej se na mě,“ řekl, když zavřela oči. „Ty jsi nesnesitelnej.“ „Pořád můžeš říct konec.“ Lenka ho sevřela stehny. „Tohle nebylo konec.“ Od té chvíle už nemusel hádat. Sama si ho přitahovala blíž a on střídal pomalé pohyby s tvrdšími přesně podle toho, jak mu odpovídala tělem.

Telefon zazvonil ve chvíli, kdy už se jí dech lámal podruhé. Oba znehybněli. Displej svítil: MANŽEL. Lenka se začala smát. „To snad načasoval.“ Daniel jí telefon podal. „Pravidla jsou pravidla.“ Přijala hovor a snažila se znít normálně. „Ahoj.“ Chvíli poslouchala. „Ano, jsem v pořádku.“ Podívala se na Daniela, který tentokrát opravdu ani nedutal. „Ne. Ještě dolů nejdu.“ Pauza. Pak se usmála. „Taky tě mám ráda.“ Zavěsila a položila telefon zpátky.

„Tak co teď?“ zeptal se Daniel. Lenka se posadila. „Teď moje část.“ Přitlačila ho na záda a nechala ho chvíli čekat stejně jako předtím on ji. Políbila ho na krku, na hrudi, sjela ústy přes břicho. Chvíli ho dráždila rukou a dívala se mu přitom do očí. Pak ho vzala do úst. Kouřila ho pomalu, jednou jen rty, podruhé hlouběji, až musela na okamžik zadržet dech. Danielovi poprvé za celý večer zmizel z tváře klid. Lenka si toho všimla a schválně zpomalila. „Tohle není fér,“ vydechl. Zvedla hlavu. „Neříkal jsi nic o férovosti.“ „Zneužíváš moje vlastní pravidla.“ „Stěžuj si dole manželovi.“ Pak se k němu sklonila znovu.

Když se milovali podruhé, už nikdo nikoho neučil. Lenka se na něj nejdřív posadila sama a tempo patřilo jí. Daniel jí položil ruce na boky, ale neřídil ji. Když se později role obrátily, nebyla v tom žádná demonstrace zkušeností. Jen chuť. Chvíli pomalu, chvíli tvrději, chvíli se smíchem, který vždycky zmizel ve chvíli, kdy jeden z nich trefil přesně to, na co druhý čekal. Lenka zjistila, že ji nevzrušuje jen představa manžela o dvě patra níž. Vzrušovalo ji, že o ní ví, důvěřuje jí a ona přesto nahoře zažívá něco, co patří jen jí. Daniel zase věděl, že zkušenost v posteli není počet poloh. Je to poznat, kdy žena chce jemnost, kdy chce přitvrdit a kdy hlavně nepřestat.

O hodinu později vyšla z výtahu do baru. Její muž seděl pořád u stejného stolku a vedle sklenky měl její černé lodičky. „Tak?“ zeptal se. Lenka se napila jeho vody. „Tak.“ „Co uměl?“ Chvíli přemýšlela. „Poslouchat.“ Manžel zvedl obočí. „To zní na chlapa podezřele.“ „Taky mě to překvapilo.“ Podal jí boty. „Vrátíš se tam?“ Lenka si obula jednu. „Možná.“ „A příště?“ Obula si druhou a podívala se na něj. „Příště bych chtěla zjistit, jestli umíš poslouchat i ty.“