V pátek ve tři

V pátek ve dvě padesát sedm měla Kristýna hotovou práci, zavřený diář a v kabelce nákupní seznam se třemi položkami: chleba, mandarinky a čokoládová pomazánka. Ve třiačtyřiceti si konečně uměla zařídit volné odpoledne bez toho, aby do něj musela vtěsnat něco užitečného. Těšila se domů, na teplé ponožky a film, který už dvakrát rozkoukala, ale nikdy nedokoukala.

„Kristýno, nezůstala bys dnes ještě chvíli?“ zeptala se ode dveří kolegyně Ilona. „Zavolali ze školky, malý má teplotu a já musím běžet. Podklady pro pondělní poradu potřebuju dodělat.“

„Mrzí mě to, ale dneska už mám program,“ odpověděla Kristýna. Mluvila vlídně; věděla, jak často Ilona skládá den z práce, nákupů a dětských horeček, a nejednou za ni zaskočila. Tentokrát však chtěla odejít včas.

„A kam tak spěcháš? Vždyť nemáš děti,“ vyklouzlo Iloně dřív, než si stačila všimnout Kristýnina výrazu.

Ta věta nebyla nová, jen pokaždé dopadla na trochu jiné místo. Na rodinných oslavách slýchala, že si to ještě rozmyslí, na seznamovacích schůzkách, že určitě čeká na toho pravého, a jedna vzdálená teta se jí dokonce ptala, jestli jí nebude ve stáří smutno. Jako by dítě bylo pojistkou proti samotě a život bez něj rozpracovaným návrhem, který je třeba co nejrychleji dokončit.

Kristýna děti ráda měla. Synovci pomáhala stavět města z kostek, uměla poznat jeho smích mezi dvaceti jinými a občas s ním strávila celou sobotu, po níž potřebovala neděli naprostého ticha. Nikdy ale netoužila mít dítě vlastní. Nepřivedla ji k tomu žádná tragédie ani zklamání; jednoduše zjistila, že její radost, láska i představy o budoucnosti mají jiný tvar.

Ani maminka jejímu rozhodnutí zpočátku nerozuměla. Jednou se jí při skládání vypraného prádla zeptala, zda se nebojí, že něco důležitého propásne. Kristýna jí tehdy neuměla říct, že podobnou obavu zná také, jen z opačné strany: mohla by propásnout život, po kterém opravdu touží, kdyby se snažila naplnit představu někoho jiného. Dnes už si o tom spolu dokázaly povídat bez lítosti, kterou ani jedna nepotřebovala.

Na Ilonu se nezlobila. Věděla, že právě teď má starost o nemocného syna, a sama by jí jindy pomohla bez váhání. Přesto ji unavovalo, že její volný čas bývá považován za prázdný prostor, který smějí ostatní zaplnit podle potřeby.

„Dnes už to nevezmu,“ řekla. „V pondělí přijdu dřív a podíváme se na to spolu. Teď je ale opravdu čas jít.“

Ilona se na ni chvíli dívala, potom přikývla a začala hledat telefon. „Promiň, vyznělo to hrozně. Já jenom vůbec nevím, kde mi hlava stojí.“

„To věřím,“ odpověděla Kristýna s úsměvem. „A já zase občas potřebuju vědět, kde stojí ta moje.“

Cestou domů koupila mandarinky a malou sklenici pomazánky, protože velkou by si vyčítala jen první dvě lžičky. Když odemkla, byt ji přivítal tichým cvaknutím topení a prázdnou pohovkou, která na rozdíl od lidí nekladla otázky. Kristýna si sundala hodinky, telefon obrátila displejem dolů a pustila film od začátku.

Pak ji napadlo, že kdyby se jí někdo zeptal, kdo na ni doma čeká, nemusí hledat pohotovou odpověď. Čekala tam přece ona sama, žena, se kterou se rozhodla strávit život, a dnes jí konečně přišla včas.