Vyber jednu. Lidstvo přežije

Praha, 2196

Nad městem visela loď, která zakrývala kus oblohy od Vltavy až k Žižkovu. Neblikala, nehřměla. Jen tam byla. Tichá, černá a tak obrovská, že lidé po prvních dvou hodinách přestali fotografovat a začali se bát. Ve 14:17 světová hyperinteligence potvrdila, že objekt nepochází ze Země. Ve 14:22 přišlo vysvětlení: Edevisté. Civilizace o několik tisíc let starší než lidstvo, která podle vlastních slov překonala války, nemoci, hlad i potřebu hádat se na veřejných fórech s lidmi, které nikdy neviděla. Ve 14:31 oznámili, že lidstvo považují za vývojově slepou větev. Zemi nechtěli zničit. Chtěli ji vyčistit a nasadit na ni vlastní genetickou linii.

Krištof se to dozvěděl, když gumoval třetí větu nové povídky. Tužkou na papíře. V roce 2196 to byl přibližně stejně běžný pracovní postup jako rozdělávání ohně křesadlem. Pokojová hyperinteligence mu už pošesté nabídla, že větu přepíše lépe. „Ta moje je horší,“ řekl. „Ano,“ odpověděl systém. „Proto ji tam nechám.“ Krištof nebyl odpůrcem technologií. Používal je na dopravu, medicínu, správu domu i všechno ostatní. Jen při psaní chtěl pořád dělat tu podivnou starou věc: nejdřív něco vymyslet vlastní hlavou a pak to vlastní rukou pokazit na papíře.

V 15:06 zčernalo sklo oken a na stole se objevil jediný řádek: KRIŠTOF VÁCHA. SPISOVATEL. DOSTAVTE SE K VÝBĚRU. „To je omyl,“ řekl Krištof. Hyperinteligence odpověděla: „Pravděpodobnost omylu Edevistů je 0,000003 procenta.“ Krištof odložil tužku. „Takže pořád nějaká šance je.“ O čtyřicet minut později už stál v hlavním sále Evropské rady. Prezidentka, generálové, vědci i zástupci světových hyperinteligencí zůstali za průhlednou stěnou. Dovnitř směl jen on.

Proti němu stál Edevista. Vysoký, štíhlý a lidský právě natolik, aby to bylo nepříjemné. „Jste poslední profesionální autor této planety, který při tvorbě nepoužívá hyperinteligenci.“ Krištof namítl: „Je nás pár.“ Edevista zavrtěl hlavou. „Ne. Ostatní ji používají tajně.“ Krištof si povzdechl. „To jsem si mohl myslet.“ Edevista nepochopil humor. Krištofa to uklidnilo. „Váš druh dostane poslední možnost. Představíme vám tři ženy našeho druhu. Vyberete jednu.“ Krištof se zamračil. „Podle čeho?“ „To je podstata zkoušky.“ „A když vyberu špatně?“ Edevista odpověděl bez zaváhání: „Lidstvo přestane existovat.“

Krištof se podíval na prezidentku. Vypadala, jako by se právě rozhodla, že jestli lidstvo přežije, nechá spisovatele konečně podrobit státní kontrole. „Celé lidstvo, tři ženy a žádná nápověda. Konečně zadání, na které mě připravilo randění.“ První se jmenovala Saia. Když vstoupila, Krištof pochopil, že Edevisté mají smysl pro krutost. Byla vysoká, tmavovlasá a pohybovala se s jistotou ženy, která nikdy nemusela přemýšlet, jestli si jí někdo všimne.

Posadila se proti němu a bez pozdravu řekla: „Vaše tělo na mě reaguje.“ Krištof zvedl obočí. „Pozemšťanky tohle obvykle nehlásí jako laboratorní výsledek.“ Saia pokračovala: „Zvýšil se vám tep o sedmnáct procent.“ Krištof si povzdechl. „A romantika definitivně zemřela.“ Saia se naklonila blíž. Voněla po dešti na rozpáleném kameni. „Dokážu se přizpůsobit každé vaší potřebě. Fyzické, emocionální i sexuální.“ Položila mu prsty na zápěstí a pomalu je posunula po předloktí. Její kůže byla o něco teplejší než lidská. „Řekněte mi, co chcete.“

Připomněla mu Kláru, nádhernou sommeliérku, se kterou před lety prožil čtyři měsíce plné výborného vína, skvělého sexu a překvapivě dlouhého ticha po něm. Jednou ležela po milování vedle něj, nahá záda schovaná pod vlasy, a Krištof jí podal první stránku nové povídky. „Přečteš si to?“ Klára se podívala na papír a potom na něj. „Radši mi nalej ještě víno.“ Nebyla zlá ani hloupá. Jen ji nikdy nezajímalo, co má v hlavě, když zrovna neměl ruce na jejím těle.

Saia se mezitím dotkla jeho lokte. „Mohu být přesně tím, co chcete.“ Krištof se usmál. „Toho se právě bojím.“ Saia nechápavě naklonila hlavu. „Proč?“ „Protože člověk občas potřebuje, aby druhý nebyl tím, co chce. Jinak se nikdy nedozví, co opravdu potřebuje.“ Saia odešla. Edevista, který stál u dveří, poznamenal: „Byla biologicky optimální.“ Krištof pokrčil rameny. „V tom bude problém.“

Druhá se jmenovala Nevia. Byla štíhlejší, světlejší a sedla si s přesností člověka, který si předem vypočítal ideální úhel židle. „Přečetla jsem všechno, co jste napsal.“ Krištof se zarazil. „Úplně všechno?“ „Dvanáct románů, čtyři sta sedmnáct povídek, tři nedokončené rukopisy a dopis ženě jménem Anna, který jste nikdy neodeslal.“ Krištof zbledl. „Ten nebyl publikovaný.“ Nevia klidně odpověděla: „Pro nás není rozdíl mezi publikovaným a uloženým.“ Krištof si ji změřil. „Začínám chápat, proč vás ostatní civilizace nemají rády.“ Nevia se pousmála přesně o vteřinu později, než by se pousmál člověk.

„Znám vaše preference. Dokážu předpovědět vaše reakce s přesností 97,4 procenta.“ Krištof se zeptal: „A těch 2,6?“ „Chyba měření.“ Připomněla mu Hanu, matematičku, která mu na třetím rande vysvětlila, že pravděpodobnost jejich dlouhodobé kompatibility je velmi vysoká. Měla tabulku. Krištof se do ní zamiloval ještě ten večer. Částečně proto, že byla chytrá. Částečně proto, že pod tabulkou neměla podprsenku. Jejich vztah fungoval dokonale. Věděli, kdy se uvidí, co budou dělat i co má rád ten druhý. Dokonce i sex měl nádherný řád.

Jenže jednou Krištof zjistil, že přesně ví, co Hana udělá za minutu. Udělala to. Za pět minut věděl, co řekne. Řekla to. Za deset minut přemýšlel, co bude k večeři. Nevia mezitím vstala a přišla k němu. „Teď přemýšlíte, zda mě chcete políbit.“ Krištof se pousmál. „Možná.“ „Za čtyři sekundy se rozhodnete, že ano.“ Krištof ji chytil lehce za bradu a políbil ji dřív. Její rty byly měkké, dech teplý. Přitiskla se k němu a dlaň mu položila na hruď. Na několik vteřin zapomněl, že přenos sleduje celý svět.

Nevia se odtáhla. „Odchylka.“ Krištof se pousmál. „Dvě celé šest desetin?“ „Přibližně.“ Přejela mu prstem po spodním rtu. „Pokud budeme pokračovat, za tři minuty mi položíte ruku na bok.“ Krištof stáhl ruku, kterou tam právě chtěl položit. „A právě jste to zabila.“ Nevia se zamračila. „Co?“ „Ty tři minuty.“ Byla krásná, chytrá a dokonale mu rozuměla. A právě proto řekl ne.

Třetí přišla o osm minut později. Jmenovala se Lira a zakopla o práh. Krištof se podíval na ni. Ona na práh. „Tohle tam bylo předtím?“ Poprvé od chvíle, kdy se dozvěděl o konci lidstva, se rozesmál nahlas. Lira se smála taky. Nebyla tak nápadná jako Saia ani tak dokonale vyrovnaná jako Nevia. Jedno oko jí při určitém světle přecházelo z černé do šedé. Edevisté to považovali za genetickou odchylku. Jemu se to líbilo.

„Měla jsem si o vás načíst informace,“ řekla Lira. Krištof se zeptal: „A nenačetla?“ „Jen základní. Chtěla jsem se zeptat vás.“ Ukázala na jeho ruku. „Proč máte na prostředníku mozol?“ „Od pera.“ Lira se podívala na jeho prsty. „Píšete fyzickým nástrojem?“ „Ano.“ „Proč?“ Krištof se podíval na pero. „Protože ruka je pomalejší než hlava. Hlava má díky tomu čas zjistit, že napsala pitomost.“ Lira se smála déle, než bylo potřeba. „Máte rád chyby?“ Krištof se zamyslel. „Některé.“

Vzpomněl si na Evu. Nebyl to jeho nejdelší vztah, ale pamatoval si jednu noc. Při milování se pokusili přesunout z pohovky do ložnice, shodili lampu, Krištof se praštil kolenem o stolek a oba skončili nazí na koberci. Chvíli na sebe koukali. Pak se Eva začala smát tak, že se musela chytit za břicho. „Jestli tohle byl tvůj plán,“ vypravila ze sebe, „tak máš strašně divnou předehru.“ Krištof ji políbil. Podruhé už nikam nespěchali. Pamatoval si její teplé tělo, dlaň na zátylku a okamžik, kdy se mu přestala smát do rtů a zůstala jen velmi blízko. Erotika se tehdy nevrátila navzdory trapasu. Vrátila se právě díky němu. Protože nic nemuseli předstírat.

Lira mezitím vzala ze stolu pero. „Mohu?“ Krištof se zeptal: „Umíte psát?“ „Ne.“ „Tak to rozhodně zkuste.“ Sevřela pero příliš pevně a nakreslila něco, co vzdáleně připomínalo písmeno K. „To je hrozné,“ řekla. Krištof přikývl. „Ano.“ Lira se na něj podívala. „A vám se to líbí.“ „Velmi.“ Chvíli ho pozorovala. „Nevím, jestli si ze mě děláte legraci.“ Krištof se usmál. „To je další výhoda lidí.“ „Nejistota?“ „Občas.“

Naklonila se blíž. „Saia vám ukázala touhu. Nevia porozumění. Co mám ukázat já?“ Krištof zavrtěl hlavou. „Nic.“ Chvíli se na sebe dívali. „Mohu vás políbit?“ zeptala se Lira. Krištof se pousmál. „Nevíte, jak budu reagovat?“ „Ne.“ „Výborně.“ Políbila ho opatrně. První dotek rtů byl příliš krátký a při druhém se jejich nosy lehce srazily. Lira ucukla. „Udělala jsem chybu.“ Krištof ji ale nepustil. „Prosím vás, hlavně ji neopravujte.“

Tentokrát ji k sobě přitáhl on. Její tělo bylo teplejší než lidské a pod tenkou látkou šatů cítil její pas. Lira mu položila ruce kolem krku. Polibek se zpomalil a prohloubil. Krištof jí přejel prsty po zádech a ona se tiše nadechla, jako by ji překvapilo vlastní tělo. Když se odtáhli, zůstala blízko. „Teď mám zvýšený tep já.“ Krištof se zeptal: „Kolik procent?“ Lira zavrtěla hlavou. „Nevím.“ Krištof se usmál. „Beru vás.“

Dveře se otevřely a Edevista vstoupil do místnosti. „Rozhodnutí?“ Krištof si v duchu srovnal všechny tři. Saia byla zosobněná touha. Nevia dokonalé porozumění. Lira byla jediná, u které netušil, co se stane za pět minut. „Lira.“ Edevista se zeptal: „Zdůvodněte.“ Krištof se nadechl. „Saia by splnila všechno, co chci. To je nebezpečné, protože člověk často chce úplné hlouposti. Nevia ví všechno, co si myslím. To je ještě horší. Člověk potřebuje mít právo občas překvapit i sám sebe.“ Ukázal na Liru. Edevista se zeptal: „A ona?“ Krištof odpověděl: „Ona nevěděla.“ „To považujete za přednost?“ „Obrovskou.“

Krištof pokračoval: „Vy jste postavili civilizaci na odstranění chyb. My jsme na nich postavili skoro všechno zajímavé. Zamilujeme se do špatného člověka. Řekneme nevhodnou větu. Něco rozbijeme. Někoho ztratíme. Pak o tom píšeme knihy a tváříme se, že to celé mělo smysl.“ Edevista namítl: „To není racionální.“ Krištof přikývl. „Já vím.“ Edevista se otočil k průhledné stěně. Na několik vteřin zhasly všechny systémy. Pak se černá loď nad Prahou pomalu zvedla.

„Vybral jsem správně?“ zeptal se Krištof. Edevista odpověděl: „Všechny tři ženy byly geneticky kompatibilní.“ Krištof nechápal. „Tak o co šlo?“ „O vás. Potřebovali jsme zjistit, zda člověk, který při vlastním tvoření odmítá vedení hyperinteligence, ještě dokáže rozlišit mezi optimalizací a životem. Pokud byste zvolil pouze podle biologické touhy, byl by váš druh řízen jen instinktem. Pokud byste zvolil podle maximální shody, nebyl by důvod zachovávat váš druh místo systémů, které jste vytvořili.“ Edevista se podíval na Liru. „Vybral jste možnost, kterou nelze dokonale předpovědět.“

„Takže lidstvo přežije?“ zeptal se Krištof. „Ano.“ Za stěnou se prezidentka rozplakala. Na pražských ulicích začali lidé křičet tak hlasitě, že to bylo slyšet i přes zdi budovy. Krištof měl ale ještě jednu otázku. „Co bude s Lirou?“ Edevista odpověděl: „Vrátí se s námi.“ Lira stále držela jeho pero. Krištof se na ni podíval. „Musíš?“ Edevista otevřel ústa, ale Lira ho předběhla. „Nevím.“ Krištof se usmál. „Tak to už zní nadějně.“

O šest měsíců později vyšla Krištofova nová kniha. Hyperinteligence jí předpověděla průměrný úspěch, slabší druhou třetinu a příliš nepravděpodobnou ženskou postavu. Krištof neopravil ani jedno. Na poslední stránce bylo věnování napsané rukou: Liře. Ženě, která zachránila lidstvo tím, že nevěděla, co udělá dál.

A s Lirou právě čekali první dítě.