Zamkla dveře kanceláře

Cvaknutí zámku bylo tiché, ale Tomáš ho slyšel až příliš dobře. Zvedl oči od notebooku. Klára stála zády ke dveřím, jednu ruku ještě na klice a druhou držela sklenici s vodou, jako by právě udělala něco úplně obyčejného. Jenže dveře své kanceláře nikdy nezamykala. A už vůbec ne, když v ní seděl on.

„Tohle je novinka,“ řekl. „Co?“ „Zamčené dveře.“ Klára se podívala na klíč v zámku. „Máš dobrý postřeh.“ „Živí mě to.“ „Ne. Živí tě tabulky.“ Tomáš zavřel notebook. „Tak proč mám pocit, že dneska nebude řeč o tabulkách?“ „Protože konečně používáš i něco jiného než Excel.“

Znali se čtyři roky. Ona vedla menší architektonické studio, on pro ně externě řešil finance a smlouvy. Dvakrát do měsíce přijel, prošel čísla, upozornil na věci, které ostatní přehlédli, vypil příšernou kávu z automatu a odjel. První dva roky mezi nimi nebylo nic. Třetí rok si toho začali všímat oba. Čtvrtý rok už jen předstírali, že si toho nevšímají.

Klára se posadila na hranu stolu. Bylo jí šestačtyřicet a měla zvláštní talent říkat nepříjemné věci klidně. Tomáš na ní měl nejradši právě to. Když se jí něco nelíbilo, nesnažila se, aby to znělo mileji. Když se jí něco líbilo, bylo to ještě horší. Člověk pak nevěděl, co s tím.

„Pamatuješ si na minulý čtvrtek?“ zeptala se. „To je nebezpečně široká otázka.“ „Stáli jsme tady u okna.“ „Ano.“ „A tys mi řekl, že kdybych na tebe ještě chvíli tak koukala, budeš muset odejít.“ Tomáš si opřel lokty o kolena. „Taky jsem odešel.“ „Právě.“

Tenkrát se tomu oba zasmáli. Jenže Klára se nesmála teď. Dívala se na něj stejně jako tehdy, jen bez bezpečné vzdálenosti a bez dvou kolegů ve vedlejší místnosti. Dnes už byli všichni pryč. Na chodbě se zhaslo automatické světlo a za skleněnou stěnou zůstalo jen město po pracovní době.

„Takže?“ zeptal se. „Takže mě začalo zajímat, jestli odcházíš pokaždé, když něco opravdu chceš.“ „To záleží, jestli je to moje.“ Klára se usmála. „To je účetní odpověď.“ „Finanční.“ „Ještě horší.“

Přešla k němu pomalu. Ne svůdně. Právě to bylo na celé situaci nejhorší. Šla stejně, jako když mu nesla smlouvu k podpisu. Zastavila se těsně před ním a položila ruku na zavřený notebook. „A když ti řeknu, že dneska nemusíš odcházet?“ Tomáš se na ni podíval. „Pak bych se asi zeptal, co přesně mi tím říkáš.“ „Po čtyřech letech?“ „Po čtyřech letech už si dávám pozor na dodatky malým písmem.“

Klára se poprvé zasmála. Krátce. Pak mu vzala brýle, které měl položené vedle počítače, a odložila je na druhý konec stolu. „Dobře,“ řekla. „Bez malého písma. Chci tě políbit.“ Tomáš na okamžik mlčel. Ne proto, že by nevěděl, co chce. Spíš proto, že některé věty člověk slyší v hlavě mnohokrát a stejně ho překvapí, když je pak někdo skutečně vysloví. „To už je poměrně srozumitelná smlouva.“ „Tak ji nepokaz smluvní analýzou.“

Políbila ho první. Ne opatrně, ale ani tak, jako by potřebovala něco dokazovat. Spíš jako člověk, který se už dávno rozhodl a teď jen přestal odkládat podpis. Tomáš jí položil ruku na bok a na vteřinu se odtáhl právě tolik, aby se jí mohl podívat do očí. „Jsi si jistá?“ Klára naklonila hlavu. „Jestli se mě na to zeptáš ještě třikrát, začnu být nejistá hlavně tím, jestli ti funguje paměť.“ „Jednou stačí.“ „Výborně.“

Postavil se před ni. Všechna dosavadní opatrnost zmizela během několika vteřin. Levou rukou ji pevně chytil za zátylek. Pravou jí sjel pod kalhotky a obratně do ní vsunul ukazováček a prostředníček. Nebyl rychlý, spíš naopak. Nechal je v ní a čekal, až se její tělo samo uvolní.

Když se od sebe znovu odtáhli, Klára se opřela dlaněmi o stůl a chvíli jen dýchala. Vypadala jinak než při poradách. Ne mladší, ne divočejší. Jen bez té vrstvy přesnosti, kterou si normálně držela kolem sebe jako perfektně střižené sako. „Víš, co mě na tom štve?“ řekla. „Že jsme to mohli udělat dřív?“ „Ne. Že přesně tuhle odpověď jsem čekala.“ „A byla špatná?“ „Byla moc spokojená sama se sebou.“

Tomáš se zasmál a Klára ho chytila za košili. Tentokrát už mezi nimi nebyla žádná věta, kterou by potřebovali dopovědět. Jen čtyři roky drobných situací, které najednou dostaly společný význam: její příliš dlouhé pohledy, jeho zbytečně dlouhé osobní návštěvy, káva, kterou nesnášel, a přesto ji pokaždé dopil, i ten minulý čtvrtek, kdy skutečně odešel jen proto, že si nebyl jistý, jestli by dokázal zůstat rozumný.

Začali se znovu líbat. Klára si sama stáhla kalhotky, rozevřela stehna a elegantně se položila zády na kancelářský stůl. Tomáš se sklonil k jejímu klínu. Po chvíli už nevydržel napětí ve svém těle a poprvé do ní pronikl.

Sténala, vzpínala se a škrábala ho po zádech. Připadal si, jako by objevil účetní chybu, kterou hledalo dvacet auditorů celý týden.

„Můžu se do tebe udělat?“ zeptal se.

„Musíš!“ odpověděla mu.

Bylo to krásné, překvapivě dospělé a přitom tak intimní. Ještě chvíli zůstali těsně u sebe, jako by se ani jednomu nechtělo ten okamžik ukončit.

O hodinu později seděli vedle sebe na zemi opření o skříň se šanony. Klára měla hlavu na jeho rameni a Tomáš držel v ruce sklenici, ze které předtím pila ona. V kanceláři bylo ticho. Takové to zvláštní ticho po něčem, co se plánovalo dlouho, přestože to nikdo nikdy nenaplánoval.

„Co bude teď?“ zeptal se. Klára se ani nepohnula. „Teď?“ „Myslím obecně.“ „To je přesně tvoje chyba.“ „Jaká?“ „Stane se něco hezkého a ty k tomu chceš hned tříletý finanční výhled.“ „Stačil by kvartál.“ „Tomáši.“ „Dobře. Měsíc.“

Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Teď půjdeme domů. Zítra budeme normálně pracovat. A pak uvidíme, jestli jsme právě udělali skvělou věc, komplikaci, nebo obojí.“ „To je překvapivě rozumné.“ „Já jsem rozumná pořád.“ „Před hodinou jsi zamkla dveře.“ „Právě proto.“

Klára vstala, upravila si vlasy a došla ke dveřím. Odemkla je, ale neotevřela. „A ještě něco.“ „Ano?“ „Příště už je zamykáš ty.“ Tomáš se podíval na klíč, potom na ni. „Takže bude příště?“ Usmála se. „Vidíš? A pak že neumíš číst mezi řádky.“