Ztráty a nálezy

Daniela pracovala na nádraží v kanceláři ztrát a nálezů. Měla okno nad kolejemi, starou tiskárnu a skříň, v níž se střídaly zapomenuté čepice, šály, knihy a nabíječky. Většina lidí si přišla pro věc, ukázala doklad a odešla. Někteří se ale zastavili ve dveřích a začali vyprávět.

Jedna paní hledala červený deštník po mamince. Mladík zapomněl na sedadle kytaru a přišel s výrazem, že bez ní nemá život žádný směr. Starší muž trval na tom, že jeho ztracená termoska nemá cenu, ale pokud ji nedostane zpátky, manželka si bude myslet, že je nesvéprávný. Daniela vyslechla každého. V počítači se ovšem pro všechny příběhy nacházelo jediné políčko: „Popis předmětu.“

Bylo jí padesát a žila sama. Nepřipadalo jí to tragické, jen občas příliš tiché. Po práci často vystoupila z autobusu o zastávku dřív, aby měla čas projít se kolem řeky a rozloučit se s hlasy, které za celý den slyšela.

Jednoho pátečního odpoledne přinesla průvodčí žlutou rukavici. Nebyla nová. Na palci měla pečlivě spravený šev a na zápěstí maličkou vyšitou hvězdu. Daniela ji položila do krabice označené „Textil“, ale za hodinu ji znovu vzala do ruky. Připomínala jí rukavice, které jí kdysi pletla babička. Každá byla trochu jiná a obě přitom hřály stejně.

V pondělí přišel muž s prošedivělými vlasy. Stál za přepážkou a v ruce držel druhou žlutou rukavici.

„Hledám její dvojče,“ řekl.

Daniela ji poznala dřív, než dořekl poslední slovo. „Má na zápěstí hvězdičku?“

„To bude ona.“

Položila rukavici na pult. Muž ji opatrně vzal a několik vteřin jen přejížděl palcem po zašitém místě. Poděkoval, ale neodešel.

„To šila moje žena,“ řekl. „Ne tu rukavici. Jen ten šev. Původně byla děravá jako řešeto.“

Daniela čekala. Muž se díval z okna na koleje.

„Před dvěma lety zemřela. Nechal jsem si ty rukavice, protože v nich pořád nějak drží její práce.“

Nebylo potřeba odpovídat. Daniela se jen opřela o pult.

„V sobotu jsem jednu ztratil,“ pokračoval. „Celou neděli jsem se na sebe zlobil. A pak mě napadlo, že ji možná někdo našel.“

„Tak tentokrát měl dobrý nápad.“

Muž se usmál. Jmenoval se Oldřich a učil kdysi na průmyslovce. Při odchodu se zastavil. „Vy asi slyšíte hodně takových věcí.“

„Hodně. Jen ne každému se chce je vyprávět.“

„A vám se chce je poslouchat?“

„Někdy víc než vlastní myšlenky.“

O týden později se objevil znovu. Tentokrát nic neztratil. Přinesl dvě kávy v papírovém kelímku a položil jednu na přepážku.

„Říkal jsem si,“ začal, „že bych vám za to nalezení měl nějak poděkovat.“

Daniela se podívala na kelímek a pak na něj. „Takový způsob děkování už se mi zamlouvá.“

Začali si povídat po jejích směnách. Nešlo o to, aby jí vyprávěl jen o minulosti, ani aby ona vždycky naslouchala. Jednou jí Oldřich položil otázku, která ji překvapila: „A co se stalo vám dneska?“

Daniela se podívala na své ruce a dlouho přemýšlela. Pak se rozesmála. Poprvé po dlouhé době měla chuť začít vlastní větou.