Když se rande rozsype

Otakarovi bylo sedmačtyřicet, učil dějepis na střední škole a právě se rozváděl. Evelíně bylo čtyřiačtyřicet. Celý život šila pro jiné ženy a konečně se odhodlala otevřít vlastní malý salon. Po dlouhém, únavném rozchodu znovu zjišťovala, jaké to je rozhodovat jen za sebe. Potkali se na seznamce, kde Otakar zaujal větou, že Alexandr Veliký by dnes pravděpodobně dostal zákaz vstupu na několik letišť. Evelína mu napsala, že by mu předtím stejně musela zkrátit kalhoty.

První večer si psali dvě hodiny. Druhý skoro tři. Třetí den Otakar oznámil, že to začíná být nebezpečné.

„Proč?“

„Protože se na tebe začínám těšit.“

„To je vedlejší účinek internetu.“

„Měli bychom zavést pravidlo.“

Evelína nesnášela pravidla, ale zeptala se, jaké. „Šeherezáda vyprávěla tisíc a jednu noc. My si dáme sedm.“

„A potom mě necháš popravit?“

„Podle toho, jak budeš psát.“

Domluvili se tedy, že sedm večerů budou jen mluvit. Žádné setkání, žádné kafe, žádné fotografie z koupelny a žádné plánování společného důchodu v Toskánsku. Pokud si budou mít co říct i sedmý večer, sejdou se.

Pátý den už měli vlastní jazyk. Otakar jí říkal Madame Nit, protože tvrdila, že podle švů pozná charakter člověka. Evelína mu říkala Napoleon, protože dokázal z obyčejné otázky „co budeš dělat o víkendu?“ vytvořit třicetiminutovou přednášku.

Sedmého večera napsala: „Tak co? Ještě žiju?“

„Bohužel.“

„Kafe?“

„Zítra.“

Oba potom skoro nespali. Otakar se ráno třikrát převlékl, aby nakonec vzal první košili. Evelína si namalovala jedno oko, druhé odlíčila, potom odlíčila i první a rozhodla se, že pokud ho vyděsí její skutečný obličej, aspoň ušetří za další kávu.

Potkali se před restaurací. Prvních deset vteřin bylo příšerných. Otakar si pomyslel, že Evelína je menší, než čekal. Evelína si pomyslela, že Otakar má mnohem větší nos. Pak oba řekli současně: „Ahoj.“ A Evelína se začala smát.

„Co je?“

„Nic. Jen jsem si tě představovala vyššího.“

„Já tebe taky.“

„Já mám sto šedesát čtyři.“

„Právě proto mě to překvapilo.“

Tím bylo po romantice. A zároveň konečně začalo rande.

V restauraci si Otakar objednal těstoviny. Evelína salát, protože chtěla první půlhodinu vypadat jako žena, která běžně jí zeleninu a má svůj život pod kontrolou. Po deseti minutách jí spadl kousek rajčete do výstřihu. Otakar to viděl. Evelína věděla, že to viděl. Oba se snažili pokračovat v rozhovoru.

„Takže ten salon chceš otevřít kdy?“

„V říjnu.“

„To je—“

Evelína se zarazila. „Ty na to rajče pořád myslíš, viď?“

Otakar sklopil oči. „Snažím se být gentleman.“

„Tak to nedělej, je ti to úplně cizí.“

Vytáhla rajče z podprsenky, položila ho na kraj talíře a pokračovala: „V říjnu.“ Otakar na rajče chvíli koukal. Pak po něm bez jediného slova sáhl, strčil si ho do pusy a důkladně rozkousal.

„To je nejlepší rajče, co jsem kdy měl.“

Evelína na něj dvě vteřiny nevěřícně zírala. „Ty nejsi trochu drzej?“

„Kdybych nebyl gentleman, řekl bych, že máš neobvyklý způsob servírování.“

„Tak pozor. Trvalý pobyt ještě nemáš.“

„Takže zatím návštěva?“

„Velmi přísně hlídaná.“

Otakar se rozesmál tak, že mu z vidličky sjely těstoviny přímo na košili. Evelína se na skvrnu chvíli dívala. „Výborně.“

„Co?“

„Teď jsme vyrovnaný.“

Za dvacet minut už Otakar věděl, že Evelína při smíchu hlasitě odfrkne. Evelína zjistila, že Otakar při přemýšlení kroutí ubrousek do něčeho, co připomíná mrtvou labuť. Ona měla rajče v podprsence. On omáčku na břiše. Plánované elegantní první rande se během hodiny rozpadlo na něco, co mnohem víc připomínalo školní výlet dvou puberťáků bez pedagogického dozoru.

Ještě než odešli z restaurace, Evelína se před ním zastavila. „Stůj rovně.“

„Co je zase?“

Bez varování mu narovnala límec košile a prsty přejela po švu u krku. Otakar na okamžik ztichl.

„Co?“

„Nic. Jen jsem netušil, že krejčovská kontrola kvality může být takhle intimní.“

„To byla reklamace.“

„Tak doufám, že budu reklamovat častěji.“

„Napoleone, nepokoušej osud.“

Po obědě šli na zmrzlinu. Otakar si objednal tři kopečky. „Ve tvým věku?“ zeptala se Evelína. „Právě v mém věku. Nevím, kolik mi jich zbývá.“ Sedli si na lavičku a začali hodnotit kolemjdoucí podle toho, jaké historické období by jim nejvíc slušelo. Pán s ledvinkou byl podle Otakara pozdní Husák. Žena s obrovskými slunečními brýlemi podle Evelíny „francouzská revoluce těsně před popravou“.

Na druhém kopečku mu zůstala kapka zmrzliny v koutku. Evelína se k němu naklonila a palcem mu ji setřela.

Otakar zůstal úplně vážný. „A teď si ten palec olízneš, nebo už by to bylo moc?“

„Po tom rajčeti máš ještě nějaké otázky?“

„Správně. Beru zpět.“

Evelína si palec olízla a pokračovala v hodnocení kolemjdoucích, jako by se nic nestalo. Otakar už několik vteřin netušil, v jakém století se nachází.

Když se po dvou hodinách začalo stmívat, ani jeden si nevšiml, že jejich plánované hodinové kafe už dávno skončilo. „Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla Evelína.

„Co?“

„Já se vůbec nesnažím vypadat dobře.“

Otakar si ji prohlédl. „To jsem si všiml.“

Praštila ho kabelkou.

Evelína se smála tak hlasitě, že se za nimi otočila dvojice u vedlejšího stolu. Otakar měl na košili stále skvrnu od omáčky. Ani jeden z nich se už nesnažil schovávat, že je trochu nervózní a velmi rád na světě.

Když ji večer doprovodil k autu, Evelína se o něj opřela. „Takže Šeherezáda přežila.“

„Jo.“

„Co bude teď?“

Otakar chvíli přemýšlel. „Můžeme zavést další pravidlo.“

„Žádný pravidla.“

„Dobře.“

„A žádný Napoleon.“

„Madame Nit.“

Podívala se na něj, usmála se a políbila ho. Tentokrát to nebyl krátký společenský polibek. Chvíli se líbali opření o auto a Otakar si připadal směšně mladý. Jednu ruku měl na jejím pase, druhou na zádech. Pak mu ta první začala cestovat o něco níž.

Evelína ji zachytila. Neodtáhla se, jen mu ji vrátila zpátky na pas.

„Pane učiteli. První zkouška.“

„Z čeho?“

„Z krejčoviny. Krejčová rozhoduje, kam se co položí, co se změří a kdy se začne stříhat.“

Otakar se zatvářil vážně. „Propadl jsem?“

„Zatím jen saháš mimo střih.“

„A správně je?“

Evelína mu položila dlaň přesně tam, kde ji chtěla mít. „Tady.“

„Rozumím, Madame Nit.“

„Výborně. Teď můžeš pokračovat v líbání.“

Tak pokračoval. A byli to pořád dva lidé, kteří měli dohromady přes devadesát let, jenže v tu chvíli to ani jednomu nepřipadalo jako důležitý údaj.

Když potom Evelína nastoupila do auta, stáhla okénko. „Otakare!“

„Co?“

„Máš pořád tu omáčku na košili.“

Podíval se dolů. „A ty jsi měla rajče v podprsence.“

„Měla.“

„Tak kdy se uvidíme?“

Evelína nastartovala. „Až se vypereš.“

Odjela. O deset minut později mu přišla zpráva. „Zítra v sedm?“ Otakar se na ni chvíli díval a potom napsal: „To už je osmý večer. Šeherezáda by byla pyšná.“