Koupil dodávku kvůli ní

Jindřichovi bylo osmačtyřicet a vlastnil malý autoservis na kraji města. Nebyl to ten druh podniku, kde recepční rozdává kávu a zákazník sleduje opravu přes skleněnou stěnu. Byly tam dva zvedáky, starý kávovar, rádio, které hrálo o něco hlasitěji než kompresor, a Jindřich, který dokázal podle zvuku poznat unavené ložisko dřív než podle diagnostiky. Žil sám, pracoval hodně a posledních pár let si myslel, že mu to vlastně vyhovuje. Pak mu na seznamce napsala Ivana.

Začala obyčejně. Napsala mu pod jednu povídku, že některé věty se čtou nebezpečně dobře. Jindřich jí odpověděl, že nebezpečné věci mají většinou návod k použití. Ona napsala, že na lidi se návody nedávají. Za tři dny si psali do jedné ráno. Za týden věděl, že jí je čtyřiačtyřicet, učí na základní škole a do práce se vrátila až po letech strávených doma se čtyřmi dětmi. Věděl také, že je vdaná. To mu řekla hned. Co mu neřekla hned, bylo, jak její manželství skutečně vypadá.

Manžel byl žárlivý způsobem, který by možná působil jako zájem, kdyby se zároveň nezajímal tak málo o ni. Kontroloval, kdy skončila ve škole, proč šla po práci ještě do obchodu, kdo jí psal, proč se při příchodu domů usmívá. Večer pil. Když měl náladu, ponižoval ji drobnými větami, které se nedaly nikomu dobře citovat, ale člověka dokázaly po letech rozebrat na součástky. A sex? Ivana jednou napsala: „Někdy je to takové malé znásilnění.“ Jindřich seděl v kanceláři autoservisu, přečetl si tu větu dvakrát a odpověděl: „To slovo malé mi tam nesedí.“ Dlouho nic nepsala. Pak přišlo jen: „Mně už taky ne.“

Poprvé se měli sejít ve čtvrtek v půl čtvrté. Ve tři dvacet Ivana napsala, že nemůže. Manžel jí právě zavolal, že ji vyzvedne před školou. Podruhé měla mít poradu. Porada skutečně byla, jenže o čtyřicet minut delší, než čekala. Potřetí seděl Jindřich v kavárně s dvěma cappucciny, když mu přišla zpráva: „Promiň. Dcera má horečku.“ Odepsal: „Kafe vypiju i za tebe.“ Ivana napsala: „To je možná první muž v mém životě, který se kvůli mně obětuje tak prakticky.“

Když se konečně potkali, měli čtyřicet sedm minut. Ivana nastoupila k němu do auta na parkovišti za sportovní halou, zavřela dveře a chvíli se na sebe jen dívali. „Tak tohle je celé?“ zeptal se Jindřich. „Co?“ „Čtyřicet sedm minut našeho velkého románu.“ Ivana se podívala na hodinky. „Už jen čtyřicet šest.“ Políbil ji. Nejdřív pomalu, protože po týdnech psaní měl pocit, že by bylo skoro neslušné přeskočit první kapitolu. Ivana mu položila ruce kolem krku a během několika vteřin bylo jasné, že oba četli dopředu.

Problém byl, že osobní auto není stavěné na vztahy lidí po čtyřicítce. Jindřich si při prvním pokusu narazil koleno o řadicí páku, Ivana loktem spustila výstražná světla a oba se rozesmáli tak, že z plánované vášně zůstalo deset minut líbání a jeden rozepnutý knoflík. Když ji vysazoval dvě ulice od školy, řekla: „Tohle budeme muset technicky vyřešit.“ Jindřich se usmál. „Technické problémy jsou moje specializace.“

O dva týdny později přijel do servisu zákazník se starší bílou dodávkou a odešel s novým autem a nabídkou, že mu Jindřich tu starou vezme protiúčtem. Večer stál Jindřich v hale, díval se na dlouhý nákladový prostor a uvědomil si, že právě ve svých osmačtyřiceti letech vážně uvažuje o koupi dodávky kvůli vdané učitelce se čtyřmi dětmi. Druhý den ji koupil.

Vyčistil ji, dozadu dal nízkou skládací matraci, dvě deky, malé světlo na baterii a tmavé clony. V rohu nechal bednu s gola sadou, aby si mohl tvrdit, že je to pořád pracovní vůz. Ivana se při první návštěvě rozhlédla a řekla: „Ty jsi mi postavil pojízdný kabinet.“ „Kabinet má tabuli.“ „Tak tu nekupuj. Ještě bys mě začal zkoušet.“

Dodávka jejich život zjednodušila a zároveň odhalila, jak absurdní ten život je. Někdy měli hodinu po vyučování. Někdy pětatřicet minut mezi její poradou a vyzvednutím nejmladšího syna. Jednou se milovali na opuštěném parkovišti za zahradnictvím, zatímco na plechovou střechu bubnoval déšť. Podruhé stáli u lesa a Ivana při oblékání zjistila, že má na punčoše jehličí. „Romantika,“ řekl Jindřich. „Ne. Smrk,“ odpověděla.

Sex s ní byl přesně opačný než všechno, co mu popisovala z domova. Jindřich nikam netlačil. Když chtěla, aby zpomalil, zpomalil. Když se zastavila, zastavil se taky. Ivana se postupně přestávala omlouvat za to, co chce. Jednou mu při líbání zašeptala, že chce, aby ji nejdřív dlouho dráždil ústy. Jindřich ji položil na matraci, stáhl jí kalhotky a políbil ji mezi stehna. Nechal ji chvíli jen vnímat jeho dech, pak ji začal lízat pomalu a přesně tam, kam ho navedla rukou. Ivana se mu prsty sevřela ve vlasech, pánev zvedla proti jeho ústům a poprvé za dlouhou dobu neměla potřebu být potichu. Když se udělala, zůstala několik vteřin ležet se zavřenýma očima a pak se rozesmála. „Co je?“ zeptal se. „Mám za dvacet minut třídní schůzky.“ Jindřich se podíval na hodinky. „Tak to je pedagogicky velmi nezodpovědné.“

Jenže po několika měsících si začal všímat něčeho, co nešlo opravit gola sadou ani větší matrací. Chyběl mu čas, ve kterém by se nic nemuselo stihnout. Chtěl s Ivanou sedět u stolu, slyšet ji vyprávět o dětech, o škole, o knížkách, které čte, i o úplných hloupostech. Chtěl někdy dojíst večeři bez toho, aby se dívala na displej. Chtěl ji políbit a nemuset zároveň počítat, za kolik minut musí nastartovat. Jednou po sexu ležela vedle něj, hlavu na jeho rameni, a řekla: „Máme ještě jedenáct minut.“ Jindřich odpověděl: „Tohle už mě začíná štvát.“

Ivana ztuhla. „Já vím.“ „Ne tebe. Tohle.“ Ukázal kolem sebe na dodávku. „Koupil jsem ji kvůli tobě a byla to skvělá investice do našeho sexuálního života. Jenže já asi nejsem stavěný na vztah, který se měří parkovacím kotoučem.“ Ivana mlčela. „Chceš, abych odešla od manžela?“ zeptala se nakonec. „Ne. Chci, abys po mně nechtěla, abych předstíral, že mi tohle stačí.“

Byla to jejich první opravdu nepříjemná hádka. Ivana mu připomněla čtyři děti, hypotéku, manžela, který kontroluje každou změnu, školu, kde se všichni znají, a život, který se nedá rozebrat jako převodovka na stole. Jindřich nic z toho nezpochybňoval. Jen řekl: „Já ti nechci rozebrat život. Já chci vědět, jestli v něm někdy může být místo i na mě, ne jen na moje tělo.“

Tři dny si skoro nepsali. Čtvrtý den mu přišla zpráva: „V sobotu mám od deseti do jedné volno. Opravdu volno. Bez výmluvy. Bez školy. Bez dětí. Jestli ještě chceš.“ Jindřich odpověděl: „Chci.“ Pak připsal: „Ale první hodinu se nesvlékáme.“

V sobotu ji vyzvedl na druhém konci města. V dodávce byly dvě kávy, koláče a termoska. Odvezl ji k řece. Seděli vzadu vedle sebe, dveře otevřené, nohy spuštěné ven a skoro hodinu jen mluvili. Ivana mu vyprávěla, jak se po letech doma bála vrátit před třídu. Jindřich jí popsal svého prvního zákazníka, kterému ve dvaceti špatně namontoval výfuk a ten mu cestou domů upadl. Smáli se. Pak chvíli mlčeli. Nikdo nekontroloval hodinky.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla Ivana. „Že jsem si zvykla, že když se mnou chce muž být, něco po mně chce. Doma klid, servis, sex, vysvětlení, kde jsem byla. Ty po mně chceš tři hodiny.“ Jindřich se na ni podíval. „Já po tobě nechci tři hodiny. Já je chci s tebou.“ Ivana odložila kelímek s kávou a políbila ho.

Tentokrát neměli důvod spěchat. Ivana mu pomalu rozepnula košili a dlaní přejela po hrudi. Jindřich jí stáhl svetr přes hlavu, políbil ji na krku a pak níž, až se jí dech změnil. Když mu rozepnula kalhoty a vzala ho do ruky, usmál se. „První hodina už skončila?“ „Před sedmi minutami,“ řekla. „Kontrolovala jsem to.“ Pak si ho vzala do úst a Jindřich na okamžik zavřel oči. Nebylo v tom nic uspěchaného, žádné nervózní sledování hodin. Když ji po chvíli zvedl k sobě, stáhla si kalhotky a obkročmo si na něj sedla. Vnikl do ní pomalu. Ivana se mu opřela čelem o čelo, chvíli se nehýbala a jen dýchala. Pak začala sama určovat rytmus. Jindřich ji držel za boky, líbal ji na prsou a cítil, jak se její tělo postupně přestává hlídat. Když se její pohyby zrychlily, zašeptala mu do ucha: „Teď nepřestávej.“ Nepřestal. Ivana se sevřela kolem něj, prudce se nadechla a orgasmus jí projel celým tělem tak silně, že ho na okamžik objala oběma rukama, jako by se potřebovala něčeho držet. Jindřich vydržel ještě pár pohybů a pak vyvrcholil s ní, čelo opřené o její rameno.

Zůstali tak sedět, Ivana pořád na něm, a zvenku bylo slyšet vodu a vzdáleného psa. Po chvíli se podívala přes jeho rameno na palubní desku. Jindřich automaticky čekal otázku na čas. Ivana místo toho řekla: „Ta dodávka vlastně není tak špatný nápad.“ „To říkám celou dobu.“ „Neříkáš. Posledně jsi ji nenáviděl.“ „Nenáviděl jsem, že byla všechno, co máme.“ Ivana ho políbila. „A dneska?“ Jindřich se podíval na dvě prázdné kávy, zmačkaný sáček od koláče, její svetr na podlaze a na ni. „Dneska je to jen dodávka.“

Ivana se usmála, znovu si ho přitáhla k sobě a tentokrát se na hodinky nepodíval ani jeden z nich.