Pokoj 69

Klára měla jednačtyřicet, vlastní advokátní kancelář a profesní deformaci, která jí komplikovala i flirt. Když muž napsal „uvidíme, kam nás večer zavede“, měla chuť odpovědět, že neurčité formulace jsou právně nevymahatelné. Marek to vydržel tři týdny. Pak jí jednoho čtvrtečního večera přišla zpráva: Hotel Grand. Pokoj 69. Ve 21.00. Jestli přijdeš, nepiš mi, že přijdeš. Zaklepej šestkrát, chvíli počkej a pak devětkrát.

Zírala na displej a rozesmála se. Na seznamce spolu začali úplně nevinně - tedy na poměry internetového seznamování. On okomentoval její větu o tom, že dominance bez důvěry je jen špatně vychovaná potřeba řídit druhé. Ona mu odpověděla, že to zní podezřele rozumně. Pak přišly zprávy, dva dlouhé telefonáty, fotografie a nakonec rozhovor o hranicích, který byl překvapivě vzrušivější než většina erotických konverzací, které kdy vedla. Přesto se při pohledu na číslo pokoje nadechla trochu hlouběji.

V devět stála před dveřmi s mosaznou devětašedesátkou. Šestkrát zaklepala. Počkala. Devětkrát už nedokončila. Dveře se po sedmém klepnutí otevřely a Marek se opřel o futro. „Tohle ti jako právničce neprojde,“ řekl. „Nedodržela jsi zadání.“ Klára ho přejela pohledem. Bílá košile, tmavé kalhoty, žádné předstírání filmového milionáře. „Sedm je přiměřené plnění,“ odpověděla a vešla.

Pokoj vypadal obyčejně. Velká postel, křeslo, skleněná stěna koupelny a na stolku dvě sklenky vína. Vedle nich ležela černá obálka. Klára ji otevřela. Uvnitř byl jediný list papíru. Nadpis: POKOJ 69. Pod ním šest pravidel. Žádné překvapení, o kterém spolu předem nemluvili. Každý může kdykoli zastavit. Na další krok se nehádat, ale zeptat. Žádné fotografie. Ráno není závazek. A poslední bod: Prvních devět minut vede Marek. Druhých devět Klára. Pak se rozhodnou, jestli čísla ještě potřebují.

„Tohle jsi sepsal ty?“ zeptala se. „Ano.“ „Máš tam chybějící ustanovení o odpovědnosti za škodu.“ „Počítám, že případné škody uhradíme napůl.“ Klára položila papír na stůl. „Ne. Kdo způsobí, platí.“ Marek se usmál a zapnul na telefonu časovač. „Takže můžu?“ Poprvé za celý večer neodpověděla vtipem. Jen přikývla.

Prvních devět minut ji překvapilo tím, že se skoro nic nedělo rychle. Marek ji nechal stát uprostřed pokoje a chvíli se jí jen díval do očí. Pak jí vzal ruku a pomalu ji otočil k velkému zrcadlu. „Dívej se na sebe,“ řekl tiše. Stál za ní tak blízko, že cítila jeho dech, ale ještě se jí nedotýkal. Klára, která celý den rozhodovala za klienty, kolegy i sama za sebe, zjistila, že právě to čekání je nečekaně silné. Když jí konečně položil dlaně na pas, zavřela na vteřinu oči. „Ne,“ řekl. „Dívej se.“ Otevřela je.

Políbil ji do vlasů, potom na krk. Žádný spěch. Každý dotek nechal chvíli doznít, jako by čekal, co na něj řekne její tělo dřív než ona. Když se otočila, chtěla ho políbit, ale on ustoupil o půl kroku. „Ještě ne.“ Klára se usmála. „Za tohle budeš platit.“ „Podle ceníku advokátní kanceláře?“ „Podle mého.“ V tu chvíli zazvonil telefon.

Marek se ani nepohnul. Klára vzala mobil, vypnula časovač a položila ho displejem dolů. „Teď moje devítka.“ Sundala mu hodinky a položila je vedle telefonu. Pak mu rozepnula horní knoflík košile. Druhý. U třetího se zastavila. „Teď se nedotýkej ty mě.“ „To je pomsta?“ „Ne. Praktická výuka.“ Posadila ho do křesla a nechala ho chvíli poznávat přesně ten druh bezmoci, který předtím připravil jí - možnost všechno vidět, nic neurychlit a nevědět, co přijde o vteřinu později.

Pak mu vytáhla z límce kravatu. „Můžu?“ zeptala se a když přikývl, zavázala mu ji přes oči. Marek se zasmál. „Takže právnička přešla k procesním opatřením.“ „Mlč, nebo začínáme devítku znovu.“ Chvíli kolem něj jen chodila. Jednou se ho dotkla konečky prstů na rameni, podruhé ho políbila těsně vedle úst, potřetí mu přiložila ke krku chladnou sklenku od vína. Ztratil přehled, kde přesně stojí, a právě to chtěla. „Teď už víš, proč je čekání někdy lepší než spěch?“ zašeptala. „Mám právo nevypovídat.“ „Nemáš.“

Když mu kravatu sundala, políbil ji až ve chvíli, kdy mu to dovolila. Tentokrát už se ani jeden nesnažil působit klidně. Klára mu zašeptala něco do ucha a Marek se rozesmál tak nečekaně, že se rozesmála s ním. Erotika, zjistila, může být mnohem nebezpečnější, když u ní člověk neztrácí humor. Pak mu vedla ruku přesně tam, kde ji chtěla, a tiše řekla: „Teď už se neptej každou vteřinu. Kdyby něco nebylo dobře, řeknu ti.“ Časovač zazvonil podruhé právě ve chvíli, kdy už oba dávno věděli, že devět minut je směšně krátká jednotka.

Marek sáhl po telefonu. Klára ho předběhla a odsunula ho až na druhý konec stolku. „Třetí devítka není ve smlouvě,“ namítl. „Dodatek,“ odpověděla. „Ústní?“ „Velmi.“ Políbila ho tentokrát bez zastavení. Košile skončila přes opěradlo, její šaty o chvíli později na zemi a zrcadlo, které předtím sledovala s rozpaky, najednou patřilo ke hře. Když ji Marek přitáhl blíž, neustoupila. Naopak. Chvíli vedl on, chvíli ona, a když se spolu konečně milovali, nebylo na tom nejvzrušivější nic z toho, co by se dalo popsat jedním sprostým slovem. Bylo to vědomí, že oba přesně vědí, co dělají - a že právě proto si mohou dovolit na chvíli přestat všechno řídit.

Později leželi vedle sebe a Klára se zadívala na převrácený list s pravidly. „Víš, co je na tom čísle 69 nejzajímavější?“ Marek se otočil. „Mám několik teorií.“ „Toho jsem se bála.“ Vzala mu polštář a plácla ho jím přes obličej. „Že je úplně symetrické. Z které strany se na něj podíváš, pořád funguje.“ Marek polštář stáhl. „To zní nebezpečně jako metafora.“ „Jsem právnička. Metafory používám jen pod dohledem.“ A pak už se zhaslo podruhé.

Ráno se Klára probudila první. Na zemi ležel list se šesti pravidly, přes něj Markova košile a vedle postele jedna její náušnice. Zvedla papír a propiskou pod šestý bod dopsala sedmý: Příště bez časovače. Marek otevřel oči. „To už není pokoj 69.“ Klára se na něj podívala. „Právě naopak. Konečně jsme pochopili, k čemu to číslo bylo.“ „K čemu?“ Oblékla si jeho košili, která jí byla příliš velká, a zamířila ke dveřím. „Abychom měli důvod přestat počítat.“