Ústní zkouška na jedničku

Bedřichovi bylo osmačtyřicet a jako firemní právník byl zvyklý odpovídat na otázky, na které ostatní lidé raději neodpovídali vůbec. Uměl mluvit před představenstvem, vyjednávat se zaměstnanci i vysvětlit generálnímu řediteli, proč jeho geniální nápad odporuje třem zákonům a jednomu zdravému rozumu. Proto ho trochu zaskočilo, když na seznamce narazil na Tamaru, pětačtyřicetiletou instruktorku autoškoly, která během prvního večera položila sedmadvacet otázek a ani jedna se netýkala toho, jaké má auto.

„Čeho ses naposledy fakt lekl?“ napsala.

„Daňové kontroly.“

„To se nepočítá.“

„Tak proč se ptáš právníka?“

„Protože se chci bavit s člověkem.“

Bedřich chvíli koukal na displej. Pak napsal: „Dobře. Že jednou zjistím, že už se na nic netěším.“

Tamara odpověděla až po chvíli. „Tak jo. Jedna odpověď správně.“

Od té chvíle mu začala říkat Kandidát. On jí Zkušební komise. Psali si deset dní a jejich rozhovory měly jedinou nevýhodu: nikdy se nedalo předvídat, kde skončí. Začali počasím, za čtvrt hodiny byli u věrnosti, potom u nejlepšího způsobu přípravy svíčkové a nakonec řešili, jestli člověk po čtyřicítce ještě smí utéct z nudné oslavy oknem. Tamara tvrdila, že ano, pokud je okno v přízemí. Bedřich namítal, že právně záleží na vlastníkovi nemovitosti.

Tři dny před schůzkou mu napsala: „Jen upozorňuju, že rychlý lásky jsou podezřelý.“

„Tak pojedeme pomalu.“

„Na jedničku.“

„Můžu občas dvojku?“

„Nejdřív musíš zvládnout rozjezd.“

„A ruční brzda?“

„Tu mám celou dobu v ruce.“

„Začínám se na to rande opravdu těšit.“

„Právě proto ta ručka.“

Večer před setkáním Bedřich prohlásil, že ho čeká nejtěžší ústní zkouška od státnic. Tamara jeho obavu okamžitě využila. Poslala mu seznam okruhů: rodina, poslední životní průšvih, sex, peníze, co by nikdy neodpustil, co by odpustil překvapivě snadno, nejlepší zmrzlina a tři důvody, proč mají muži dvě ponožky, ale stejně vždycky hledají jednu.

„Můžu si vytáhnout otázku?“ zeptal se.

„Můžeš.“

„Výborně.“

„Otázku, Kandidáte. Kalhoty nech zatím být.“

„Tohle u státnic nebylo.“

„Proto ses na ně učil zbytečně.“

V den schůzky přijel Bedřich o deset minut dřív a seděl v kavárně s výrazem člověka, který si opakuje paragrafy před Nejvyšším soudem. Když Tamara vešla, první překvapení bylo, že ji vůbec nemusel hledat. Poznal ji podle chůze. Druhé bylo, že najednou zapomněl všechny svoje chytré věty. Tamara se zastavila u stolu, prohlédla si ho a řekla: „Tak tohle je ten Kandidát?“

„Čekala jsi horšího?“

„Čekala jsem vyššího.“

„Mám sto osmdesát dva.“

„Na internetu jsi měl minimálně metr devadesát.“

„To dělá charisma.“

„Tak si ho dej pod zadek, ať na mě vidíš.“

Prvních deset minut se oba smáli víc, než mluvili. Potom Tamara položila první otázku. „Proč ses rozvedl?“ Bedřich automaticky spustil odpověď, kterou měl za poslední roky dokonale vybroušenou. Byla rozumná, vyvážená, slušná a právnicky neprůstřelná. Tamara ho po třiceti vteřinách zastavila. „Tohle říkáš lidem, nebo sobě?“

Bedřich zmlkl.

„To je podpásovka.“

„Ústní zkouška.“

„Takže bez advokáta?“

„Advokát jsi ty. To je tvoje smůla.“

A tak to zkusil znovu. Tentokrát bez formulací. Řekl, že se jednoho dne přistihl, že se mu nechce domů, a že mu trvalo ještě dva roky přiznat si proč. Tamara nepřikývla moudře ani ho nezačala analyzovat. Jen se napila kávy. „Tohle už byl člověk.“

„Kolik bodů?“

„Sedm.“

„Z kolika?“

„To ti neřeknu, jinak začneš taktizovat.“

Po hodině se role obrátily. Bedřich zjistil, že ho baví ptát se jí stejně přímo. Kdy naposledy udělala něco jen proto, že chtěla. Jestli je jí někdy líto, že je rozumná. Co by udělala, kdyby dostala na měsíc úplně volný život. Tamara na chvíli ztichla. „Asi bych první tři dny spala.“

„Romantika.“

„Pak bych někam odjela.“

„Se mnou?“

„Kandidáte, právě jste přeřadil.“

„Na dvojku?“

„Minimálně.“

„Tak ubrat?“

Tamara se usmála. „Ne. Jen drž volant oběma rukama.“

Když odcházeli z kavárny, pršelo. Bedřich jí nabídl rámě a Tamara ho přijala s tak přehnanou důstojností, že vypadali jako dva lidé z operety, kterým někdo zapomněl dodat orchestr. Pod jedním deštníkem se na sebe neustále tlačili. Jednou ramenem, podruhé bokem. Když Tamara potřetí narazila do Bedřicha, řekl: „Tohle už je praktická část?“

„Ne.“

„Škoda.“

„Tohle je jen geometrie deštníku.“

„Mně připadá velmi erotická.“

„Ty jsi právník. Vám připadá erotická i příloha smlouvy.“

U auta už nepršelo. Tamara odemkla dveře, ale nenastoupila. Bedřich stál proti ní a najednou nebylo co říct. Poprvé za celý den jí nepoložil otázku ani se nesnažil něco vtipně zachránit. Jen se na ni díval.

„Co je?“ zeptala se.

„Přemýšlím, jestli je teď správná odpověď něco říct.“

„Není.“

„To je chyták?“

„Ne.“

„Takže mlčet?“

„Bedřichu.“

„Ano?“

„Ty jsi fakt někdy hrozně pomalej.“

Políbila ho první. Krátce, ale ne opatrně. Bedřich se přestal ptát. Druhý polibek už byl delší a jeho ruka jí sklouzla ze zad k pasu. Tamara se k němu přitiskla, nechala ho ještě kousek a potom mu chytila zápěstí.

„Pozor.“

„Ručka?“

„Ručka.“

„Jsem pořád na jedničku?“

„Jo.“

„Můžu nechat motor běžet?“

Podívala se mu na ústa. „Ten bych rozhodně nevypínala.“

Tentokrát ho políbila pomaleji. Jeho dlaň zůstala přesně tam, kde ji nechala, a právě to Tamaru zřejmě bavilo nejvíc. Když se od sebe nakonec odtáhli, Bedřich měl výraz člověka, který právě absolvoval zkoušku, ale netuší výsledek. „Tak?“

„Co tak?“

„Výsledek.“

„Ústní část?“

„Ano.“

Tamara si ho chvíli prohlížela. „Na jedničku.“

Bedřich se rozzářil. „A praktická?“

„Ta bude příště.“

„Termín?“

„To záleží na chování Kandidáta.“

„Můžu se odvolat?“

„Můžeš.“

„Kam?“

Tamara mu dala ještě jednu pusu. „Ke Zkušební komisi.“

Nastoupila do auta s nápisem AUTOŠKOLA, stáhla okénko a ještě zavolala: „A mimochodem — příště už můžeš zkusit dvojku.“

„Bez ručky?“

„Nepřeháněj.“